111 C 340/2020-32 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 18. 8. 2020, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 6 950,16 Kč, kapitalizovaný úrok v částce 1 043,13 Kč, úrok ve výši 26,28 % ročně z částky 5 520,16 Kč za dobu od 7. 8. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 6 950,16 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od 13. 6. 2020 do zaplacení (za dobu od 13. 6. 2020 do 6. 8. 2020 jej kapitalizovala částkou 104,73 Kč). Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o úvěru, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč s pravidelnou měsíční splátkou ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, žalovaný úvěr čerpal ve výši 7 000 Kč a uhradil dosud jen 2 000 Kč, žalovaný nadále dluží jistinu 5 520,16 Kč, náklady na vymáhání ve výši 330 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 100 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného k plnění žalovaného nároku vyzvala. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 16. 11. 2020 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru, předsmluvních informací, úvěrových podmínek, výpisu z úvěrového účtu, výzvy ke splacení a předžalobní výzvy s dokladem odeslání byl zjištěn následující skutkový stav. Mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným prostřednictvím zprostředkovatele [právnická osoba], [IČO], byla dne 14. 8. 2019 uzavřena písemná smlouva o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalobkyně se zavázala bezúčelově poskytnout žalovanému úvěr až do výše 40 000 Kč, který měl být splácen částkou ve výši 4 % měsíčně z aktuální dlužné částky, roční úroková sazba činila 26,28 % a celkově měl žalovaný žalobkyni zaplatit částku 46 402 Kč. Přímo ve smlouvě byla uvedena výše prvního čerpání a to v částce 7 000 Kč v souvislosti s nákupem mobilního telefonu u zprostředkovatele. Smlouva byla uzavřena podpisem smluvních účastníků a od toho okamžiku byla i účinná. Uzavřena byla za účinnosti smluvních podmínek žalobkyně INK318P platných od 1. 12. 2018. Ve smlouvě bylo ohledně poměrů žalovaného uvedeno, že je svobodný, bydlí ve státním bytě, má střední vzdělání, je od února 2019 zaměstnaný a příjem ze mzdy činí 25 000 Kč, nemá vyživovací povinnosti. Výdaje žalovaného a způsob ověření jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr ve smlouvě nebyly uvedeny a nebyly uvedeny ani v žádné jiné důkazní listině. Dle záznamu žalobkyně žalovaný vyčerpal celkem částku 7 000 Kč a tuto splatil čtyřikrát po 500 Kč, celkem 2 000 Kč. Dopisem ze dne 29. 5. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru ve výši 7 719,05 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy, učinila tak v důsledku prodlení žalovaného s úhradou jeho smluvního závazků, dopis byl žalovanému odeslán poštou dne 29. 5. 2020. Žalobkyně následně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 23. 6. 2020 s tím, že dluh měl být uhrazen do 7 dnů. Výzva byla žalovanému odeslána poštou dne 24. 6. 2020. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Podle u § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel (žalobkyně) před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalovaného) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaný schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního úkonu, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného plnila na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 7 000 Kč, což je částka, která byla žalovanému vyplacena. Pokud žalovaný však již před podáním žaloby zaplatil částku 2 000 Kč, tak žalobkyni již bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené částky vydal a nadále dluží částku 5 000 Kč, o kterou se žalovaný obohatil a je povinen tuto žalobkyni vrátit. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 1 950,16 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 24. 6. 2020, jak se podává z podacího archu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 29. 6. 2020, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaný byl povinen dluh žalobkyni do 7 dnů, tj. ke dni 6. 7. 2020, jelikož tak neučinil, dostal se dne 7. 7. 2020 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 7. 7. 2020 činila zákonná výše úroku z prodlení 8,25 % dlužné částky ročně. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta. 5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. V dan