111 C 349/2021-35 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 2. 8. 2021, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 14 781,15 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 19. 9. 2019, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rámci částky 15 000 Kč splatný v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, žalovaný načerpal celkem částku 19 061,44 Kč a zaplatil celkem jen 11 717 Kč, úvěr byl v nesplacené výši zesplatněn ke dni 29. 4. 2021, žalovaný dosud dluží částku 14 781,15 Kč tvořenou jistinou ve výši 13 794,15 Kč, poplatky ve výši 236 Kč, náklady na vymáhání ve výši 230 Kč a smluvní pokutou ve výši 521 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného k plnění žalovaného nároku bezvýsledně vyzvala. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k prvnímu jednání se nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 22. 11. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl dokazování přečtením úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, výpisů pohybů na úvěrovém účtu, upomínek, zesplatnění pohledávky a předžalobní výzvy včetně podacího archu. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Písemnou úvěrovou smlouvou [číslo] ze dne 19. 9. 2019 má soud za prokázané, že tohoto dne společnost [právnická osoba], [IČO] jako věřitel a žalovaný jako klient uzavřeli smlouvu, kterou žalovaný vlastnoručně podepsal, jejímž předmětem byl závazek věřitele poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr do limitu 15 000 Kč (který bylo možné navýšit), výše splátky byla 4 % z dlužné částky, roční úroková sazba činila 26,28 % Smlouva obsahovala i ujednání o důsledcích nesplácení úvěru v podobě účelně vynaložených nákladů upomínání, smluvní pokuty za prodlení se splácením ve výši 500 Kč, jednorázové smluvní pokuty po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného (pojistné nebylo ve smlouvě sjednáno). Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] platné ke dni 1. 12. 2018. Dle odstavce 7.1. bylo dohodnuto zesplatnění úvěru z důvodu některého z taxativně vyjmenovaných případů, zejména při nezaplacení dvou a více splátek či jedné déle než tři měsíce. Smlouva o úvěru ve svém úvodu obsahovala informace od žalovaného o osobních a výdělkových poměrech, dle nichž byl žalovaný svobodný, vzdělání základní, bydlel s družkou v podnájmu, jeho příjem činil 26 000 Kč měsíčně jako zaměstnance u [právnická osoba] [anonymizováno], příjem ostatních členů domácnosti měl činit 10 000 Kč (o jaké členy se jednalo, uvedeno nebylo), měl vyživovací povinnosti ke dvěma dětem. Doklady o tvrzených příjmech nebyly součástí smlouvy a ani jiné listiny. Další důkaz o schopnostech žalovaného poskytnutý úvěr splácet soudu předložen nebyl. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že k čerpání částky úvěru došlo ode dne 20. 9. 2019 a k poslednímu čerpání došlo dne 23. 3. 2020, žalovaný celkem čerpal částku ve výši 19 061,44 Kč, žalovaný uhradil poslední splátku před zesplatněním dne 20. 12. 2020, k zesplatnění úvěru došlo ke dni 29. 4. 2021, žalovaný od okamžiku výplaty úvěru zaplatil na svůj závazek částku 11 717 Kč. Žalobkyně dne 29. 4. 2021 vyhotovila výzvu ke splacení celého úvěru, z níž soud zjistil, že žalovanému byla uložena povinnost dluh ve výši 16 686,26 Kč zaplatit žalobkyni nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Z poštovního archu bylo zjištěno, že výzva byla žalovanému odeslána dne 30. 4. 2021 na adresu trvalého pobytu, která byla jako kontaktní uvedena i ve smlouvě. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 5. 2021 soud zjistil, že zástupce žalobkyně sdělil žalovanému dluh v kapitalizované výši 16 918,22 Kč a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu nejpozději do 7 dnů od odeslání výzvy. Z podacího archu soud zjistil, že dopis s předžalobní výzvou byl odeslán dne 20. 5. 2021 na adresu trvalého pobytu, která byla jako kontaktní uvedena i ve smlouvě. 4. Po provedeném dokazování má soud za zjištěné, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 19. 9. 2019, žalovanému byl poskytnut úvěr v podobě postupného čerpání úvěrového limitu v celkové výši 19 061,44 Kč, dluh měl žalovaný splácet měsíčními splátkami ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, celkem splatil částku 11 717 Kč. Při uzavření smlouvy žalobkyně zjistila poměry žalovaného z vlastního podání žalovaného, důkaz, že by schopnosti žalovaného úvěr splácet zkoumala i jinak, soudu navržen nebyl. Žalovaný v době uzavření smlouvy měl jediný příjem v tvrzené výši 26 000 Kč z pracovního poměru, žil jako svobodný v podnájmu, vyživovací povinnosti měl ke dvěma dětem. Výdaje žalovaného ve smlouvě ani v jiné listině uvedeny nebyly. 5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Tato však byla dle § 588 o. z. absolutně neplatná. Závěr o neplatnosti právního jednání soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že smlouva o spotřebitelském úvěru (viz definice spotřebitelského úvěru uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) byla sjednaná protiprávně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel (žalobkyně) před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že věřitel provedl postup splňující kritéria odborné péče, a že objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalovaného) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Ohledně příjmů se žalobkyně spokojila pouze s vyjádřením žalovaného a ohledně výdajů neměla žádná zjištění. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je tedy neplatná a k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť soudu předložená smlouva je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního jednání působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního jednání nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovan