111 C 378/2020-30 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 13. 8. 2020 domáhala po žalované zaplatit částku 3 960 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 3 960 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 4. 11. 2016 do do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] uzavřela dne 3. 10. 2016 s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované částku ve výši 3 000 Kč, smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře na internetových stránkách věřitele, žalovaná se zavázala úvěr společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí úvěru ve výši 960 Kč uhradit do 3. 11. 2016, žalovaná na dluh nic nezaplatila, žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena, ke dni podání žaloby žalovaná dosud nezaplatila 3 960 Kč, žalovaná dluh neuhradila ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, prvního jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, náhradní doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 18. 12. 2020 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalovanou jako dlužníkem a [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] se sídlem na [anonymizováno] jako věřitelem měla být dne 3. 10. 2016 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 3 000 Kč splatném dnem 3. 11. 2016 včetně poplatku za poskytnutí ve výši 960 Kč, celkem měla žalovaná zaplatit částku 3 960 Kč. Z žádné žalobkyní k důkazu předložené listiny ale nebyl zjištěn proces uzavření označené smlouvy, tedy například elektronická korespondence stanoveného obsahu, nebo podepsaná listina. K důkazu předložená listina nazvaná Faktura, v níž byly uvedeny údaje o úvěru, tak jak žalobkyně tvrdí, neobsahovala podpisy účastníků, nemohla proto být jako smlouva posouzena. Částka byla žalované vyplacena na bankovní účet dne 3. 10. 2016, což bylo doloženo výpisem z účtu. Původní věřitel vyhotovil oznámení žalované o postoupení pohledávky žalobkyni v dopise ze dne 22. 1. 2020, jehož odeslání žalované bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 22. 1. 2020. Smlouva o postoupení ze dne 20. 12. 2019 obsahovala přílohu s postoupenými pohledávkami, ale v soudu předložené podobě byla zcela nečitelná. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu dopisem od advokáta ze dne 22. 1. 2020 se splatností„ do tří dnů“, odeslání dopisu žalované bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 22. 1. 2020. 4. Pokud se týká právního posouzení věci týkajícího se aktivní legitimace žalobkyně, za situace, kdy bylo dlužníku oznámeno původním věřitelem, že došlo k postoupení pohledávky, tak není důvod k doložení smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámení o postoupení pohledávky bylo vyhotoveno postupitelem, přičemž žalobkyně doložila, že oznámení bylo podáno na poštu. Judikatura i právní teorie se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných úkonů předpokládá, že takovýto projev vůle je doručen adresátovi, a že se tedy dostal do jeho sféry dispozice (NS ČR 26 Cdo 2988/2011). Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla proto žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. 5. Ve věci samé byl požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky opřen o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla ale existence tvrzené smlouvy zjištěna. Bylo zcela na žalobkyni, aby prokázala, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru způsobem, jak jej popisovala ve svých tvrzeních. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). Soud nijak nezpochybňuje, že je možné uzavřít smlouvu i prostřednictvím elektronických či jiných technických prostředků umožňujících zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby (jak má na mysli § 562 o. z.). V projednávané smlouvě však nebyl obsažen žádný úkon žalované, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený elektronický podpis. Provedené důkazy neprokázaly uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tvrdila žalobkyně, tedy že žalovaná se nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů na stránkách věřitele, zřídila si uživatelský účet, zaslala věřiteli žádost o poskytnutí úvěru a po prověření schopnosti žalované úvěr splácet ji věřitel zaslal elektronicky návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Uzavření smlouvy pak soud nezjistil ani z ostatních listin k důkazu předložených, neboť nebyly žalovanou jakkoliv podepsány. Pro absenci žalobkyně u jednání nebyla tato poučena soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit důkazy k tvrzení, že smlouva byla uzavřena. Tvrzená smlouva proto nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném do 31. 11. 2016 (stejně i v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016), je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Protože z listinných důkazů plyne, že žalované byla z prostředků žalobkyně zaslána na její účet částka ve výši 3 000 Kč, soud považuje požadavek žalobkyně na vrácení částky za důvodný. Jelikož nebyla zjištěna ze strany žalované jakákoliv úhrada dluhu, došlo na její straně v rozsahu částky 3 000 Kč k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor žalobkyně (právní nástupkyně původního věřitele), která měla za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením je v tomto případě plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž předchůdce žalobkyně jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plně