111 C 4/2021-37 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 11. 8. 2020, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 2. 12. 2014 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o zápůjčce uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně, žalovaný úvěr čerpal ve výši 6 000 Kč výplatou na jeho bankovní účet, úvěr měl být splacen nejpozději ke dni 1. 12. 2014, žalovaný dluh nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne 24. 1. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Společnost [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] se sídlem na [anonymizováno] (dále také jako„ věřitel“) jako úvěrující měla s žalovaným jako úvěrovaným klientem uzavřít smlouvu o úvěru dne 14. 11. 2014, dle této se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet vyplatit úvěr ve výši 6 000 Kč. Soudu předložená listina nesoucí záznam prohlášení o výplatě úvěru neobsahovala žádný vlastnoruční podpis, ani elektronický podpis, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným, jako podepisující osobou. Z žádné soudu předložené listiny (informační tabulka Loan application info, faktura ze dne 14. 11. 2014) nebyl zjištěn projev vůle žalovaného uzavřít s věřitelem smlouvu o úvěru či zápůjčce. Nebyla zjištěna ani výplata peněz deklarovaným převodem na bankovní účet žalovaného. Soudu předložený záznam o převodu peněz byl v tištěné i elektronické podobě zcela nečitelný. Z žádné jiné listiny pak soud výplatu peněz převodem či v hotovosti nezjistil. Smlouvou ze dne 21. 12. 2017 měla být pohledávka za žalovaným postoupena věřitelem jako postupitelem žalobkyni jako postupníkovi, příloha smlouvy, kde měla být uvedena identifikace pohledávky soudu předložena nebyla. Věřitel dopisem ze dne 18. 1. 2018 oznámil žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni, oznámení bylo odesláno dne 26. 1. 2018. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele, protože je postupníkem ze smlouvy o postoupení uzavřené s původním věřitelem jako postupitelem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalovanému částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem byl zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, účinný do 18. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravoval v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů (následně zákon č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016). Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané věci nebyl zjištěn žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený elektronický podpis. Proto tvrzená smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném do 31. 11. 2016, byl požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemělo však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazními listinami, kterými se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pokud by z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovanému byla z prostředků věřitele zaslána na jeho účet částka ve výši 6 000 Kč, soud by považoval požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor právní nástupkyně původního věřitele, která měl za to, že mezi účastníky byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením by v tomto případě bylo plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž věřitel jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). Provedené důkazy ale neprokázaly, že peníze byly žalovanému vyplaceny. Svou nepřítomností u jednání žalobkyně neumožnila soudu poskytnutí příslušného poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ohledně potřeby doplnění rozhodných skutečností a důkazů k nim. Soud proto žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2, § 142a o. s. ř. negativně, protože žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.