111 C 430/2020-48 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 22. 5. 2020 domáhala po žalované zaplatit částku 4 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 30. 5. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované částku ve výši 4 000 Kč, smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře na internetových stránkách věřitele, žalovaná se zavázala zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí půjčky uhradit do 29. 5. 2015, žalovaná dluh nezaplatila v termínu splatnosti, žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena smlouvou ze dne 21. 12. 2017, ke dni podání žaloby žalovaná dosud nezaplatila jistinu zápůjčky ve výši 4 000 Kč, žalovaná dluh neuhradila ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, prvního jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, náhradní doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 28. 1. 2021 dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (§ 3024 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 26 odst. 1 věta druhá zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), byl v řízení dán cizí prvek, a proto se soud zabýval otázkou, zda je ve věci dána pravomoc českých soudů. Podle článku 26 bodu 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Tato konkludentní volba soudu, neboli podřízení se příslušnosti, převažuje nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, soud proto byl oprávněn k přezkumu své příslušnosti. V dané věci byla v článku 12.1 smluvních podmínek účinných od 10. 11. 2014 smluvně dohodnuta prorogační doložka, tj. ujednání stran zakládající příslušnost určitého soudu, dle které [anonymizováno] mohla zahájit řízení proti klientovi v členském státě Evropské unie, kde má klient trvalé bydliště. Podle článku 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis platí, že bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Soud proto dospěl k závěru, že dle provedené volby soudu je pravomoc v této věci dána českým soudům, když žalovaný má bydliště na území České republiky. Rozhodným hmotným právem je české hmotné právo dle volby práva provedené smluvními stranami rovněž v článku 12.1 obchodních podmínek účinných od 10. 11. 2014 (viz čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I). 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalovanou jako dlužníkem a [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] se sídlem na [anonymizováno] (dále také jen„ věřitel“) jako věřitelem měla být dne 27. 4. 2015 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 4 000 Kč splatném dnem 27. 5. 2015 včetně poplatku za poskytnutí ve výši 1 320 Kč, celkem měla žalovaná zaplatit částku 5 320 Kč na účet věřitele. Částka byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu prohlášení o vyplacení hotovosti, což byl den 27. 4. 2015 Smlouva o úvěru měla být uzavřena za smluvních podmínek účinných od 10. 11. 2014. Mezi věřitelem a žalobkyní byla uzavřena dne 21. 12. 2017 smlouva o postoupení pohledávek, která neobsahovala identifikaci žalované pohledávky, kdy v textu smlouvy (článek II. odst. 1) je uveden odkaz na přílohu č. 1, jež měla obsahovat postoupené pohledávky, žádná příloha však součástí soudu předložené smlouvy nebyla a identifikace postoupené pohledávky za žalovanou nebyla soudu doložena ani žádným jiným důkazem. Původní věřitel vyhotovil oznámení žalované o postoupení pohledávky v dopise ze dne 15. 1. 2018, jehož odeslání žalované bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 18. 1. 2018. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu dopisem od advokáta ze dne 11. 3. 2020, jehož odeslání žalované bylo doloženo výpisem z podacího archu pošty, k odeslání došlo dne 17. 3. 2020. 5. Pokud se týká právního posouzení věci týkajícího se aktivní legitimace žalobkyně, za situace, kdy bylo dlužníku oznámeno původním věřitelem, že došlo k postoupení pohledávky, tak není důvod k doložení smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámení o postoupení pohledávky bylo vyhotoveno postupitelem, přičemž žalobkyně doložila výpis poštovním podacím archem České pošty odesílatele [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], že toto oznámení bylo podáno na poštu. Judikatura i právní teorie se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných úkonů předpokládá, že takovýto projev vůle je doručen adresátovi, a že se tedy dostal do jeho sféry dispozice (NS ČR 26 Cdo 2988/2011). Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla proto žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Věc samotnou soud po právní stránce posoudil v souladu s § 2395 o. z., podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Předmětem posuzovaného závazku bylo poskytnutí částky nižší než 5 000 Kč, což byl dle § 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016, definiční znak spotřebitelského úvěru. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že mezi týmž věřitelem a spotřebitelem bylo uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, kdy celková částka úvěru by dosáhla nebo přesáhla částku 5 000 Kč, soud v tomto případě vzhledem k době uzavření smlouvy věc neposoudil jako spotřebitelský úvěr. Žalobkyně prokázala, že peníze byly žalované předány a žalovaná peníze v dohodnuté době nevrátila. Protože existence smlouvy o úvěru zjištěna nebyla, žalobkyni vzniklo právo na vrácení toho, co její právní předchůdce k rukám žalované plnil. Žalobkyni tak vznikl nárok na vrácení částky 4 000 Kč, přičemž nebylo zjištěno, že žalovaná do doby rozhodnutí soudu na svůj dluh něco zaplatila. Teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalovaného dne 17. 3. 2020, jak se podává ze záznamu odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalovanému doručena nejpozději dne 23. 3. 2020, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalovanému (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Podle obsahu výzvy byl žalovaný povinen plnit„ do sedmi dnů od doručení výzvy“, tj. do 30. 3. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se dne 31. 3. 2020 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož ke dni 31. 3. 2020 činila zákonná výše úroku z prodlení 10 % dlužné částky ročně, ale žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,05 % ročně (měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 30. 5. 2015), soud určil, že žalovaný je povinen úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,05 % ročně i od 31. 3. 2020, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1, § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva v celkové výši 1 489 Kč. V dané věci šlo o řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a bylo zahájeno tzv. formulářovou žalobou, tj. návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Částku nákladů tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advoká