116 C 422/2020-49 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou došlou soudu dne 25. 9. 2020 se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedené částky. Žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalovaným dne 29. 11. 2019 s účinností k témuž datu, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 19. 3. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Před uzavřením smlouvy byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, kde se vycházelo z údajů uvedených žalovaným, o jeho rodinných, majetkových, osobních poměrech, přičemž tento měl podat informace úplně a pravdivě. Dále byly získány informace z dalších registrů a informace o osobě žalovaného zaznamenány do zákaznické karty, k nimž byly doloženy výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Žalovaný při uzavření smlouvy převzal finanční hotovost ve výši 6 000 Kč, což ztvrdil svým podpisem. Zavázal se uhradit úrok ve výši 840 Kč, s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč. Rovněž se zavázal hradit pojištění ve výši 174 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, s poslední splátkou 29. 4. 2018. Za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalovaný částku 5 400 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 5 214 Kč, představující jistinu 3 949,57 Kč, úhrady za služby 1 264,43 Kč, kapitalizovaný úrok 1 506,75 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 533,41 Kč a dále do budoucna zákonný a smluvní úrok z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně se z jednání omluvila. 3. Mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] a žalovaným byla dne 19. 3. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dle které byly žalovanému v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal věřiteli tuto půjčku vrátit spolu s poplatky ve výši 4 440 Kč a to v 58 týdenních splátkách po 183 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že částku 7 000 Kč převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Dále účastníci sjednali, že žalovaný je povinen platit věřiteli také sjednaný úrok ve výši 23,72 % ročně. Součástí smluvních podmínek obsažených přímo ve smlouvě je prohlášení žalovaného, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu s touto smlouvou. Ve smlouvě je uvedena kontaktní adresa žalovaného. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy a smluvních podmínek. Dne 14. 3. 2017 je datována karta zákazníka, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s čistou mzdou ve výši 9 517 Kč, výdaji na nájem a inkaso v nájemním bydlení ve výši 2 600 Kč a ostatními náklady ve výši 3 000 Kč. Předložil pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, doklady SIPO, nemá vyživovací povinnost, bydlí v nájemním bytě. V kartě je uvedena kontaktní adresa žalovaného [příjmení]. [příjmení] 857, [obec] Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení karty zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 [příjmení] [jméno] [příjmení], SE, [IČO] postoupila žalované pohledávky s příslušenstvím žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem původního věřitele ze dne 29. 11. 2019. Tímto oznámením byl žalovaný rovněž vyzván k úhradě dlužné žalované částky s příslušenstvím žalobkyni do 10 dnů od obdržení oznámení s tím, že pokud tak neučiní, bude tato částka vymáhána soudně. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených případů, oznámení o postoupení pohledávky a podacího lístku. Předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 7. 5. 2020, přičemž zásilka byla odeslána na korespondenční adresu žalovaného dne 1. 5. 2020. 4. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly ve smyslu ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru, na jejichž základě původní věřitel zapůjčil žalovanému 6 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částky vrátit během 58 týdnů formou sjednaných týdenních splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § [číslo] a následujících téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Při uzavření smluv tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tj. před uzavřením smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, byl věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. V žalobě popsaný způsob, jakým předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru naprosto nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry klienta rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. Stejně tak prohlášení budoucího klienta o tom, že budoucí věřitel vynaložil odbornou péči při posuzování jeho schopnosti zápůjčku splácet, není schopno vyvolat zákonem předpokládaný důsledek platnosti smlouvy. Nepřiléhavý je také odkaz žalobkyně na to, že její právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení klienta. Budoucímu věřiteli není zákonem uložena povinnost či poskytnuto právo spoléhat na správnost a pravdivost tvrzení budoucího klienta. Zákonem je mu uložena povinnost vynaložit odbornou péči na to, aby prověřil, zda budoucí klient je či není schopen případný úvěr splácet. Tuto zákonnou povinnost nelze obcházet odkazem na dobrou víru v poctivé jednání spolukontrahenta. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá pak soud za prokázáno, že předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Soudu byla předložena karta zákazníka, avšak nikoliv listiny prokazující zejména tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. K jednání nařízenému soudu se žalobkyně nedostavila, nemohlo jí být dáno poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., s tím, aby prokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost. Ve vztahu k úvěruschopnosti tedy žalobkyně neunesla břemeno důkazní, když neprokázala, že řádně zkoumala jak příjmy, tak i výdaje žalovaného. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho jsou smlouvy o zápůjčce neplatné ve § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnil-li proto původní věřitel z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 6 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný však žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, zaplatil již před podáním žaloby 5 400 Kč. Tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně nárok na zaplacení částky 600 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně k vedení sporu je dána, neboť na ni byly pohledávky za žalovaným postoupeny ve smyslu § 1879 občanského zákoníku. Úroky z prodlení pak byly přiznány dle § 1970 o. z., a to ode dne 8. 5. 2020, a to v návaznosti na lhůtu stanovenou. Ve zbytku pak soud žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. 5. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.