117 C 117/2021-68 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 6 027,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 5 627,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 2. 2021 do zaplacení a ohledně úroku ve výši 8,3 % ročně z částky 11 655,10 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 31. 3. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalované, dospěl pak okresní soud k závěru o tom, že žalobkyně neposkytla soudu dostatečná tvrzení o tom, zda a v jakém rozsahu zkoumala úvěruschopnost žalované, nenavrhla soudu žádné důkazy, jimiž by bylo možno prokázat, že tuto svou zákonnou povinnost splnila. V důsledku toho okresní soud dospěl k závěru o neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyní a tím k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 6 027,42 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 5 066,71 Kč a poplatky účtovanými v souvislosti s vedením účtu ve výši 960,71 Kč. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze v této části, a to s úrokem z prodlení, ve zbylém rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak pouze ve výroku II. a v nákladovém výroku III. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě i v rozsahu dle výroku II. s tím, že nesouhlasila se závěry okresního soudu o nesplnění povinnosti zkoumat řádně schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 3000/19, podle něhož se případ od případu liší množství informací, jež je možné považovat za dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti dlužníka a postup věřitelů při posuzování této otázky tak nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je pouze to, zda je schopen doložit ověření schopnosti dlužníka splácet dluh. Podle právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, je sice klíčová povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, např. soukromé databáze typu [příjmení], BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci. Žalobkyně měla v případě žalované k posouzení více jak rok platební historie vyplývající z pohybu na jejím bankovním účtu, z níž také žalobkyně vycházela. Žalobkyně se tak nespoléhala na pouhé tvrzení žalované a ověřila si příjmy žalované v jí tvrzené výši 13 000 Kč měsíčně. Žalovaná rovněž uvedla výši svých výdajů v částce 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně pak kladla důraz na prověření pravidelnosti příjmu žalované a jeho porovnání s jejími výdaji. Žalobkyně tak postupovala v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, podle nějž platí, že součástí posuzování poskytovatelem úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Žalobkyně toto prokázala doložením výpisu z běžného účtu žalované za období od 30. 12. 2015 do 27. 3. 2017, ze kterého si byla schopna udělat dostatečný a objektivní obraz o finanční situaci žalované a došla k závěru, že splátky stanovené smlouvou je žalovaná schopna plnit. Z přehledu pohybů na účtu žalované zřetelně vyplývá, že ke ztrátě úvěruschopnosti žalované došlo až koncem roku 2017, kdy na účet nadále nebyl zasílán příjem od společnosti [právnická osoba] Na žalovanou navíc nebylo v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedeno exekuční řízení, neboť na žalobkyni nebyl vznesen žádný dotaz ve smyslu § 38 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Okresní soud tedy učinil nesprávné závěry o tom, že žalobkyně nezkoumala řádně schopnost žalované úvěr splácet. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování provedené již dříve okresním soudem, neboť z provedených důkazů (přehled pohybu na účtu na č. l. 18-20 spisu a výpočtové tabulky na č. l. 23-39 spisu) zjistil skutečnosti, které okresní soud nedovodil. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková tvrzení učiněná z jednotlivých důkazů níže, v rámci právního hodnocení věci. 6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž zcela souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovanou jako spotřebitelkou. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. 7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (na nějž ostatně poukazovala ve svém odvolání i sama žalobkyně), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalované o výši jejích příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovanou uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost. 8. Žalobkyně se ke splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované vyjádřila ve svém podání ze dne 28. 4. 2021, v němž uvedla skutečnosti tak, jak jsou popsány výše v rámci odvolacích námitek žalobkyně. Tato tvrzení považuje odvolací soud za zcela dostatečná, neboť přesně popisují, jakým způsobem žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr