110 C 41/2022-128 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum], doplněnou dne [datum], domáhala po žalovaném úhrady částky ve výši 61 341,25 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 52 414,10 Kč od [datum] do zaplacení. Skutkově tvrdila, že na základě žádosti žalovaného ze dne [datum] uzavřela s tímto dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru a o vydání platební karty [anonymizována dvě slova] Pure+ (dále jen„ smlouva“). Nedílnou součástí smlouvy jsou kromě žádosti všeobecné obchodní podmínky, revolvingové obchodní podmínky a sazebník poplatků, přičemž podpisem žádosti se s těmito žalovaný seznámil. Žalovaný v rámci úvěrového vztahu celkem načerpal prostřednictvím karty finanční prostředky ve výši 287 607,29 Kč, což vyplývá z výpisů o čerpání, které žalobkyně k důkazu předložila, a uhradil 276 090,97 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 49 983,10 Kč, poplatků za výběr ve výši 20 180,40 Kč, sankčních poplatků ve výši 3 756,99 Kč a úhrady úroku ve výši 24 990,68 Kč, celkem 61 341,25 Kč, s odkazem na smluvní podmínky. 2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě obecně tvrdila, že před uzavřením jakékoliv smlouvy prověřuje schopnost potencionálního zákazníka dostát svým závazkům, ověřuje jeho totožnost jako žadatele o úvěr prostřednictvím dokladu totožnosti. V daném případě totožnost žalovaného ověřila z [číslo obč. průkazu] platného do [datum]. Dále ověřila výši jeho příjmů na základě prohlášení žalovaného, jež učinil v žádosti o vydání karty, kdy deklaroval měsíční příjem vyšší než 15 000 Kč. Tuto skutečnost si žalobkyně ověřila z výpisů z bankovního účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], který žalovaný žalobkyni předložil, a z daňového přiznání za rok 2013. [příjmení] způsobem si žalobkyně ověřila též výši výdajů žalovaného. Stran výdajů zkoumá žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti potencionálního zákazníka i nezbytnost jednotlivých plateb, přičemž v případě žalovaného se jevily jako obligatorní měsíční výdaje zejména zálohy na služby a nákup potravin a dalších artiklů, jako jsou hygienické prostředky apod. Z výpisů nevyplývají jiné obligatorní úhrady, jako jsou splátky úvěrů, výživné apod. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Právní zástupkyně žalobkyně svou neúčast u jednání omluvila. Soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti řádně předvolaných účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Z tvrzení žalobkyně, z žádosti o vydání karty (čl. 33 spisu), ze všeobecných obchodních podmínek a revolvingových podmínek (čl. 34-38 spisu) a z výpisů založených na čl. 47-123 spisu soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla na základě žádosti žalovaného, která se považuje za návrh na uzavření smlouvy, ze dne [datum], uzavřena dne [datum] smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě prostřednictvím kreditní karty žalobkyně čerpal žalovaný finanční prostředky žalobkyně. Za trvání úvěrového vztahu takto žalovaný vyčerpal celkem 287 607,29 Kč. Žalovaný uhradil 276 090,97 Kč. 5. Soud vzal za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalobkyně žalovanému možnost čerpat prostřednictvím kreditní karty žalobkyně její finanční prostředky a tyto postupně dle ujednání ve smlouvě splácet. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. 6. Vzhledem k tomu, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 145/2010 Sb., ve znění zákona č. 43/2013 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), bylo na žalobkyni, aby prokázala, že zkoumala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s tímto zákonem. Pokud jde o zkoumání příjmové stránky žalovaného před uzavřením smlouvy, žalobkyně v žalobě skutkově tvrdila, že byly zjištěny příjmy žalovaného vyšší než 15 000 Kč. Tvrdila, že příjmy ověřila kromě informací žalovaného, které uvedl v žádosti, také z výpisu z bankovního účtu a z daňového přiznání za rok 2013. 7. Z žádosti o vydání platební karty (viz čl. 33 spisu) nevyplynuly žádné tvrzené příjmy žalovaného. Pokud jde o přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2013, z tohoto a také z výpisu z běžného účtu vedené u [právnická osoba] založeného na čl. 43-44 spisu vyplývá, že žalobkyně opodstatněně vycházela z toho, že žalovaný měl měsíční příjem vyšší než 15 000 Kč. Pokud jde o individuální výdaje žalovaného, o jejich výši absentuje ze strany žalobkyně jakékoliv tvrzení. S ohledem na to, že žalobkyně netvrdila, k jakým konkrétním individuálním výdajům žalovaného dospěla a v tomto směru nenavrhla ani žádné důkazy dospěl soud k závěru, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně. K jednání se zástupkyně žalobkyně nedostavila, proto nemohla být poučena o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/2010, dle kterého nedostaví-li se účastník k soudnímu řízení, soud není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak, a není povinen jen z tohoto důvodu odročovat soudní jednání). 8. Poskytla-li tedy žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 9 ZoSÚ, je smlouva neplatná, a podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Pokud je neplatná smlouva, jako hlavní závazek, jsou neplatná i ujednání o poplatcích a úrocích. 9. Při absenci smluvního důvodu nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný načerpal v rámci úvěrového vztahu částku ve výši 287 607,29 Kč, uhradil 276 090,97 Kč. Požadovaná částka ve výši rozdílu, tj. 11 516,32 Kč byla tedy přiznána z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z. 10. Splatnost uvedené částky nastala v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne [datum], v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 5 pracovních dnů od doručení výzvy v souvislosti s uzavřenou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně došlo [datum] na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Fikce doručení podle § 573 o. z. nastala [datum] a pět pracovních dní od doručení uplynulo [datum]. Od [datum] je tedy žalovaný v prodlení. Vzhledem k tomu, že soud je limitovaný žalobou (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), přiznal soud zákonný úrok z prodlení až ode dne [datum] tak, jak žalobkyně požadovala. Zákonný úrok z prodlení byl přiznán v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a jeho výše v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 11. Vzhledem k tomu, že nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by úvěr byl poskytnut žalovanému jako podnikateli, vycházel soud z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel se žalobkyní jako spotřebitel (fyzická osoba). 12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran její příslušenství (srovnej nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.