111 C 368/2021-87 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně doručila původně Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 9. 9. 2020 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 9 389,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 704,99 Kč ve výši 9 % ročně za dobu od 9. 8. 2018 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o bankovních produktech a službách uzavřené dne 3. 2. 2016 ve spojení se smlouvou o úvěru ze dne 10. 4. 2017, na základě které [právnická osoba] žalovanému poskytla kontokorentní úvěr ve výši 8 704,99 Kč, úvěr byl v nesplacené výši zesplatněn ke dni 8. 8. 2018, dlužná jistina činí 8 704,99 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného k plnění žalovaného nároku písemně vyzvala. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 13. 12. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. V posuzované věci si věřitel a žalovaný v čl. 347 všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], [IČO] účinných od 1. 11. 1999 dohodli, že v případě soudních sporů vyplývající z uzavřené smlouvy je dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Ustanovení § 89a o. s. ř. upravuje tzv. prorogaci, tedy dohodu o místní příslušnosti. Jedná se o možnost, která je umožněna pouze ve vztazích vyplývajících z podnikatelské činnosti. V projednávané věci žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru jako nepodnikající fyzická osoba, proto se nejedná o případ, v němž by byly splněny všechny formální podmínky pro vznik účinků tzv. prorogace, místně příslušným k projednání věci byl proto obecný soud žalovaného dle místa jeho bydliště (viz §§ 84, 85 odst. 1 o. s. ř.) 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalovaným jako dlužníkem a společností [právnická osoba], [IČO] (pod dřívějším názvem [právnická osoba], dále také jen„ [anonymizováno]“) jako věřitelem byla dne 3. 2. 2016 uzavřena písemná smlouva o bankovních produktech a službách, žalovaný byl ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště, nikoliv identifikačním číslem podnikatele, na základě této byl žalovanému založen běžný účet č. [bankovní účet], k němuž na základě písemné smlouvy uzavřené mezi stejnou [anonymizováno] a žalovaným (opět jako nepodnikající fyzickou osobou) dne 10. 4. 2017 byla sjednána možnost poskytnutí bezúčelového kontokorentního úvěru do výše 7 000 Kč, k jehož čerpání mohlo dojít přečerpáním běžného účtu. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, úrok byl sjednán ve výši 24 % ročně počítaný denně z aktuálně vyčerpané části kontokorentu na konci dne. Pro případ nepovoleného debetního zůstatku bylo ujednáno převedení zůstatku z běžného účtu na úvěrový účet. Smlouva byla uzavřena za účinnosti obchodních podmínek účinných od 1. 11. 1999 (jiné soudu předloženy nebyly), v rámci těchto bylo také sjednáno, že žalobkyně může v případě porušení smlouvy požadovat předčasné splacení kontokorentu. Před uzavřením smlouvy [anonymizováno] neprovedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného, což je závěr učiněný na základě absence relevantních tvrzení a důkazů ze strany žalobkyně. Dopisem ze dne 4. 4. 2018 a 6. 4. 2018 [anonymizováno] žalovanému oznámila zrušení povoleného limitu přečerpání prostředků na běžném účtu a otevření úvěrového účtu na základě opakovaného porušování smluvní ujednání o kontokorentním úvěru, žalovanému byl takto převeden dluh ve výši 8 704,99 Kč s tím, že jej musí splatit po 4 měsíčních splátkách ve výši 2 176,24 Kč počínaje dnem 5. 5. 2018. V dopise ze dne 8. 8. 2018 [anonymizováno] žalovanému oznámila zesplatnění částky dluhu ve výši 8 704,99 Kč ke dni 22. 8. 2018. Dopisem ze dne 29. 6. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky z [anonymizováno] na žalobkyni a vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 9 389,10 Kč do sedmi dnů ode dne doručení výzvy. Dopis byl žalovanému na smluvní adresu bydliště odeslán dne 29. 6. 2020. K postoupení pohledávky plynoucí ze smlouvy mezi [anonymizováno] a žalovaným došlo smluvně dne 16. 6. 2020 mezi [anonymizováno] a žalobkyní. Postoupená pohledávka byla obsažena v příloze smlouvy. 5. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce hodnotil následovně. Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 o. z., podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy byla existence tvrzené smlouvy zjištěna. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Podle u § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o úvěru zabýval otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by soud zjistil, že její právní předchůdce provedl postup splňující kritéria odborné péče, a tím objektivně získal informace potřebné pro zhodnocení finanční situace spotřebitele (žalovaného) a mohl tak relevantně zhodnotit, zda je žalovaný schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do svých majetkových a společenských poměrů. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel úvěru neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního jednání, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni, jako právnímu nástupci původního věřitele, proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalovaného bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 8 704,99 Kč, což je částka, která byla žalovanému vyplacena. Pokud žalovaný nic nezaplatil, tak se o celou uvedenou částku bezdůvodně obohatil a je povinen tuto žalobkyni vrátit. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 684,11 Kč byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že až předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění bezdůvodného obohacení, ktero