111 C 381/2021-37 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou, doručenou soudu dne 17. 9. 2021, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit částku 7 855,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 000 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené s žalobkyní dne 18. 12. 2020, žalovaný úvěr čerpal ve výši 5 000 Kč a měl ho zaplatit do 15. 1. 2021, žalovaný na dluh nic nezaplatil, neučinil tak ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne 27. 12. 2021 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru, úvěrových podmínek, potvrzení o platbě, výpisu z účtu, kopie občanského průkazu a z předžalobní výzvy, soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní (dále také jako„ věřitel“) společností [právnická osoba], [IČO] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným klientem měla být uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] prostřednictvím webové stránky [webová adresa], dle níž se věřitel zavázal žalovanému převodem na jeho účet č. [bankovní účet] vyplatit dne 18. 12. 2020 částku 5 000 Kč a žalovaný se zavázal částku s poplatkem ve výši 1 497 Kč vrátit do 28 dnů od odeslání úvěru žalovanému. Soudu předložená listina datovaná dnem 18. 12. 2020 nesoucí záznam smlouvy o úvěru obsahovala na konci textu podpis pouze u zástupce věřitele v podobě značky zobrazující podpis, ohledně žalovaného listina neměla žádný vlastnoruční podpis, ani elektronický podpis, který by byl jednoznačně spojen s žalovaným, jako podepisující osobou. Podle textu předložené smlouvy byl vytvořen pojem„ autorizační kód“, který v podobě [číslo] byl použit jako podpis žalovaného jako klienta na smlouvě, soudu však nebyla předložena komunikace mezi věřitelem a žalovaným, z níž by bylo možno zjistit proces udělení takového unikátního kódu. Pro absenci prokázání procesu přidělení proto uvedený kód nemohl být bez dalšího považován za identifikační znak žalovaného. Žalobkyně výpisem z banky věřitele dokládala, že dne 18. 12. 2020 věřitel odeslal ze svého bankovního účtu na účet č. [bankovní účet] označený rodným číslem žalovaného jako variabilním symbolem částku 5 000 Kč. Žalobkyně elektronicky dne 26. 8. 2021 a následně prostřednictvím advokáta dopisem ze dne 2. 8. 2021 vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 12. 2020 ve výši 12 210,97 Kč do sedmi dnů od doručení výzvy. Doklad o odeslání předžalobní výzvy žalovanému soudu předložen nebyl. 4. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu, účinný od 19. 9. 2016, který v §§ 5 až 7 upravuje tři druhy elektronického podpisu, zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Zaručený elektronický podpis lze chápat jako vyšší formu podpisu elektronického. Zaručený elektronický podpis jsou digitální data, která podepisující osoba vytváří pomocí svého privátního klíče a zajišťuje jimi integritu a nepopiratelnost původu podepsaných dat. Podle zákona je zaručeným elektronickým podpisem ten elektronický podpis, který splňuje tyto požadavky: je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou. Uznávaným elektronickým podpisem se podle zákona č. 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu rozumí: zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a obsahujícím údaje, které umožňuji jednoznačnou identifikaci podepisující osoby, zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném poskytovatelem certifikačních služeb, který je usazen mimo území České republiky, byl-li kvalifikovaný certifikát vydán v rámci služby vedené v seznamu důvěryhodných certifikačních služeb jako služba, pro jejíž poskytování je poskytovatel certifikačních služeb akreditován, nebo jako služba, nad jejímž poskytováním je vykonáván dohled podle předpisu Evropské unie. V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalované, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za uznávaný elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, je požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným označena tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou jeho a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Pokud by z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovanému byla z prostředků věřitele zaslána na účet částka ve výši 5 000 Kč, soud by považoval požadavek žalobkyně na vrácení této částky za důvodný z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. na úkor věřitele, který měl za to, že byla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru. Bezdůvodným obohacením by v tomto případě bylo plnění poskytnuté bez právního důvodu, přičemž věřitel jednal v omylu o právním stavu (nešlo tak o vědomé plnění nedluhu dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., které vylučuje právo na vrácení plnění). Provedené důkazy ale neprokázaly, že peníze byly žalovanému vyplaceny. Výplata byla doložena výpisem banky o převodu, přičemž číslo bankovního účtu žalovaného plynulo z obsahu úvěrové smlouvy, jejíž uzavření ale v řízení nebylo prokázáno. Svou nepřítomností u jednání žalobkyně neumožnila soudu posk