115 C 18/2022-36 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou doručenou soudu 22. 9. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 852 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 852 Kč za dobu od 29. 6. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne 17. 8. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 12 495 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 521 Kč. Žalovaný zaplatil dosud celkem 9 715 Kč. Žalovaný neplatil splátky úvěru řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila k okamžitému zesplatnění celého úvěru, a to ke dni 14. 6. 2021. Žalobkyně se domáhá zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 3 380 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 330 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 142 Kč. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný dosud nezaplatil na žalobou uplatněnou pohledávku ničeho. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení soudního jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně dala souhlas s tímto postupem v žalobě. Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě a k rozhodnutí věci bez nařízení jednání doručena do vlastních rukou dne 14. 2. 2022 za použití fikce doručení podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný se dosud nevyjádřil, a proto má soud za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud při rozhodování vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní. 4. Z listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Účastníci řízení uzavřeli dne 17. 8. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 495 Kč za účelem úhrady ceny zboží a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet žalobkyni v měsíčních splátkách ve výši 521 Kč, úhrada první splátky byla sjednána dne 17. 9. 2019. Žalovaný v rámci úvěrové smlouvy uvedl tyto informace o své majetkové situaci: je svobodný, nemá dítě, je zaměstnán u [právnická osoba] s měsíčním čistým příjmem ve výši 18 000 Kč, dále uvedl příjem ostatních členů domácnosti ve výši 12 000 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný dosud uhradil na úvěr ve výši 12 495 Kč částku 9 715 Kč. Dopisem ze dne 14. 6. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru ve lhůtě 14 dní ode dne sepsání výzvy. Dne 15. 6. 2021 žalobkyně zaslala poštovní zásilku na adresu žalovaného. Dopisem ze dne 1. 7. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě žalované částky s upozorněním na podání žaloby v případě nezaplacení. Dne 2. 7. 2021 žalobkyně zaslala poštovní zásilku na adresu žalovaného. Žalobkyně nepředložila soudu žádné důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. 5. Podle § 86 zákona č. 257/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) (1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 78 ZoSÚ (1) poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. (2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 7. Podle § 87 ZoSÚ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. 9. Podle článku 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. 10. Po právní stránce soud hodnotí věc takto. Smlouva uzavřená mezi účastníky řízení měla charakter smlouvy o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zároveň se jedná o smlouvu spotřebitelskou podle § 1810 o. z., neboť žalovaný byl při uzavření smlouvy v pozici spotřebitele, žalobkyně mu poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen přistupovat při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr vždy individuálně, tj. přímo od žadatele úvěru zjistit, jaká je jeho aktuální majetková situace a následně tyto informace ověřit (např. pracovní smlouvou, výplatním lístkem, potvrzením o výši nákladů na bydlení). Tyto podklady vztahující se k posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen podle § 78 ZoSÚ mít uchovány. Dále je nezbytné, aby poskytovatel úvěru nahlédl do veřejně přístupných databází dlužníků (např. [příjmení], insolvenční rejstřík) a tímto si sám ověřil, zda žadatel úvěru není nadměrně zadlužen. Podle § 87 ZoSÚ je zapotřebí, aby spotřebitel namítal neplatnost úvěrové smlouvy (tj. relativní neplatnost). Zde je však třeba dle názoru soudu vycházet ze Směrnice, která je závazná pro soud a jejíž článek 23 stanoví, že sankce za porušení povinnosti stanovených směrnici mají být účinné a odrazující. Soud vykládá § 87 ZoSÚ v souladu s touto směrnicí, a proto sám z moci úřední přihlíží k neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru v zájmu ochrany spotřebitele. Žalobkyně uvádí, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, toto své tvrzení však nikterak v rámci řízení nedoložila. Žalobkyně tak neprokázala, jaké pravidelné měsíční příjmy a výdaje měl žalovaný v rozhodné době. Z uvedeného má soud za to, že žalobkyně nesplnila povinnost danou jí § 86 ZoSÚ a článkem 8 Směrnice, tj. neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto je smlouva o úvěru neplatná. V rámci řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 495 Kč a žalovaný dosud na tuto částku uhradil 9 715 Kč, je tedy z neplatné smlouvy podle § 2991 o. z. povinen uhradit žalobkyni částku 2 780 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně podle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 za dobu od 29. 6. 2021 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení vznikl žalobkyni ode dne 29. 6. 2021, neboť žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky dopisem ze dne 14. 6. 2021, ve kterém stanovila lhůtu k plnění žalované částky 14 dní ode dne sepisu výzvy, tj. do 28. 6. 2021, ode dne následujícího se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením žalované částky a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť z neplatné smlouvy nevzniklo právo na úhradu nákladů na vymáhání, smluvní pokuty ani části žalobou nárokovaného úroku z prodlení. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přizna