117 C 52/2022-129 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 373,77 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 26. 11. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému dne 26. 11. 2018 poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč, úvěr byl poskytnut převodem na běžný účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s úrokem sjednaným ve výši 17 % ročně a spolu s poplatky dle sazebníku žalobkyně formou 72 anuitních měsíčních splátek ve výši 1 001,08 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně zkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet a došla k závěru, že žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru lze vyhovět. Žalovaný však svůj dluh nesplácel řádně a včas, žalobkyně tedy využila svého práva dle čl. 13 a 14 produktových podmínek, jež jsou nedílnou součástí smlouvy, a dopisem ze dne 23. 3. 2020 prohlásila k tomuto dni úvěr za okamžitě splatný v celé výši. Celková dlužná částka tedy ke dni zesplatnění úvěru činila 42 373,77 Kč a skládala se z dlužné jistiny úvěru ve výši 40 513,77 Kč, dlužných smluvních poplatků ve výši 360 Kč a dlužné smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném úhradu úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění úvěru, tj. za dobu od 26. 11. 2018 do 23. 3. 2020, ve výši 2 812,31 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného za dobu od 24. 3. 2020 do 27. 10. 2020 ve výši 1 871,76 Kč a dále v zákonné výši 10 % ročně z částky 43 326,08 Kč za dobu od 28. 10. 2020 do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, nereagoval ani na předžalobní výzvu k plnění. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání, které bylo ve věci nařízeno na den 29. 3. 2022, se nedostavil, svou neúčast neomluvil. Soud proto ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 3. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 11. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 17 % ročně v 72 anuitních měsíčních splátkách po 1 001,08 Kč s tím, že poslední anuitní splátka bude při řádném splácení činit 539,01 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, činila 71 615,69 Kč. Úvěr měl být poskytnut na běžný účast žalovaného č. [bankovní účet], úvěrový účet žalovaného byl veden pod č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutím úvěru hradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou splátek poplatky stanovené v čl. III. smlouvy a jiné platby související s prodlením. V případě prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky vůči němu byla žalobkyně oprávněna prohlásit svým rozhodnutím jakékoli dluhy žalovaného za ihned splatné a požádat žalovaného o jejich předčasné splacení (prokázáno Smlouvou o úvěru [anonymizováno] půjčka ze dne [datum]). Dle čl. 31 a 32 všeobecných produktových podmínek byla žalobkyně oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kteroukoli pohledávku banky za klientem za ihned splatnou a požádat klienta o její splacení, ocitne-li se klient se s plněním jakékoli pohledávky banky v prodlení (prokázáno Všeobecnými produktovými podmínkami žalobkyně účinnými od 1. 10. 2017). Úvěr ve výši 45 000 Kč byl žalovanému žalobkyní poskytnut dne 26. 11. 2018 (prokázáno výpisem číslo 2018 z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet]). V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. a vycházela z příjmu deklarovaného žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 14 742 Kč, který byl ověřen výpisem z běžného účtu žalovaného. Pracovní poměr měl žalovaný uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2018. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmu žalovaného byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, přičemž bylo počítáno s částkou životního minima klienta. Ze svých interních zdrojů žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr závazky v úhrnu splátek 4 355,78 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr další závazek, který hradil ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně. Po individuálním hodnocení žalovaného žalobkyně žádosti žalovaného vyhověla a úvěr schválila (prokázáno vyjádřením žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 15. 3. 2022, potvrzením o výši příjmu ze dne 26. 11. 2018 a výpisem z běžného účtu žalovaného číslo 2018, 2018, 2018, 2018 a 2018). Žalovaný uhradil žalobkyni částku v celkové výši 12 884,57 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od listopadu 2018 do září 2020). Dne 25. 3. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že úvěr byl prohlášen za splatný ke dni 23. 3. 2020 a vyzvala žalovaného k úhradě částky 42 253,60 Kč nejpozději do 8. 4. 2020. Toto oznámení bylo žalovanému odesláno dne 26. 3. 2020 (prokázáno Oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 25. 3. 2020 a podacím poštovním archem ze dne 26. 3. 2020). Dne 27. 10. 2020 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce žalovaného k úhradě dlužné částky z předmětné úvěrové smlouvy v celkové výši 47 057,84 Kč nejpozději do 15 dnů od doručení výzvy, výzva byla zaslána žalovanému na adresu uvedenou v úvěrové smlouvě dne 29. 10. 2020 (prokázáno výzvou k úhradě dluhu ze dne 27. 10. 2020 a podacím archem ze dne 29. 10. 2020). Z dalších listinných důkazů soud nic podstatného ve věci nezjistil. 4. Soud má za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 26. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč převodem na jeho běžný účet a žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal spolu se sjednanými poplatky splatit žalobkyni ve sjednaných 72 měsíčních anuitních splátkách. Po právní stránce soud současně aplikoval ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. V tomto řízení žalobkyně neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, pouze deklarovala, že posoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet podle příjmu žalovaného ve výši 14 742 Kč, interní informace o dalších závazcích žalovaného ve splátkách ve výši 5 855,78 Kč měsíčně, přičemž u dalších výdajů žalovaného vycházela z částky životního minima. Svá tvrzení žalobkyně ač poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. nedoplnila, provedení dalších důkazy o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku soudu nenavrhla. Soud má proto za to, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a je proto nutno dospět k závěru, že shora uvedená smlouva je ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž se ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku k neplatnosti tohoto právního jednání soud přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Plnila-li proto žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 45 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na jeho straně bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný však žalobkyni před podáním žaloby již částečně plnil, a to částkou ve v