5 C 236/2021-48 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky 50 198,42 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 508,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 223,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 178,04 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 30 178,04 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 6. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost 35 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudila právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedené v kartě zákazníka. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 8 577 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 11 791 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 711 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč počínaje dnem 6. 4. 2020. Za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila žalovaná pouze částku 10 515 Kč. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání byly zaslány žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 10. 9. 2021, tedy více než deset dní před prvním jednáním, které se konalo dne 11. 10. 2021. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně neprokázala, že by společnost [právnická osoba] (dále jen původní věřitelka) důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně předložila pouze kartu zákazníka ze dne 6. 10. 2018, která je součástí žádosti o spotřebitelský úvěr, a byla vyplněna ve stejný den, kdy byla podepsána smlouva o zápůjčce. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaná pracuje jako servírka a její čistý měsíční příjem činí 15 962 Kč, což bylo doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami za červenec a srpen 2018. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 20 100 Kč, a nebyly nijak doloženy. Žalovaná v kartě uvedla, že má běžné měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč, které nebyly nijak doloženy. Z karty zákazníka nevyplývá, že by původní věřitelka ověřovala, jaké jsou skutečné výdaje žalované, ani že by provedla lustraci v příslušných registrech dlužníka, aby zjistila, zda a jaké má žalovaná závazky, zda tyto řádně splácí apod. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o svém břemenu důkazním. 4. Žalobkyně prokázala, že původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč dne 6. 10. 2018. Žalovaná potvrdila převzetí shora uvedených částek podpisem na smlouvě o zápůjčce (viz smlouva o zápůjčce). 5. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni a postoupení pohledávky oznámila žalované dopisem ze dne 6. 1. 2020 (viz Smlouva o postoupení pohledávek č.l. 18 až 24 spisu, oznámení o postoupení pohledávky č.l. 25 spisu včetně podacího lístku č.l. 26 spisu). V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána, aby dlužnou částku 69 898,42 Kč uhradila do 10 dnů od doručení oznámení. Oznámení bylo žalované odesláno doporučeně dne 25. 1. 2021, tudíž třetím dnem se dostalo do dispozice žalované. 6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 7. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala důsledně schopnost žalované úvěr splácet, přesto původní věřitelka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 35 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala, že žalovaná uhradila částku 10 515 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni. <i>8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> 11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 12. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje