5 C 288/2020-62 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne [datum] se [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě převzal finanční hotovost [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli částku [částka] do [datum]. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, tím mu vznikla povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši [anonymizováno] denně ze splatné, avšak nezaplacené částky, a to za každý dne prodlení. Žalovaný dosud dluží jistinu ve výši [částka], smluvní pokutu ve výši [částka] a paušální náklady na upomínání ve výši [částka]. 2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky [částka] a co do smluvní pokuty ve výši [částka]. V souladu s návrhem žalobkyně soud řízení do těchto částek částečně zastavil dle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je [obec], [ulice a číslo]. Žalovanému byly žaloba i předvolání k jednání doručeny na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř., tj. [datum]. Z § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitel [právnická osoba] poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel jakkoliv zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Dopisem ze dne [datum], který byl odeslán na poslední známou adresu žalovaného dne [datum], byl žalovaný původním věřitelem vyzván, aby dlužnou částku [částka] uhradil do 10 dnů od obdržení dopisu. Soud vycházel z toho, že žalovaný dopis obdržel nejpozději do tří dnů, tj. do [datum], a byl tudíž povinen plnit do [datum]. Ode dne [datum] je žalovaný v prodlení s úhradou dluhu. 5. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1, posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) a zákona č. 257/2016, Sb. o spotřebitelském úvěru, v platném znění 6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o.z. ve spojení s ustanovením § 588 o.z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná, neboť původní věřitelka nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet (resp. žalobkyně toto netvrdila, ani neprokázala). 9. Předchozí věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši [částka]. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že na úvěr nebylo uhrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky či smluvní pokuty. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni jistinu ve výši [částka] z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. Žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť na ní byla pohledávka za žalovanou platně postoupena původní věřitelkou. 10. Původní věřitelka vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení výzvy ze dne [datum], která byla odeslána dne [datum], tudíž se dostala do právní sféry žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. [datum]. Žalovaný tak měl dlužnou částku uhradit do [datum], pokud tak neučinil, ocitl se dnem [datum] v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data má tedy žalobkyně dle § 1970 o.z. nárok na zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 10 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. 11. V tomto sporu byla žalobkyně úspěšná pouze částečně, současně odeslala na poslední