6 C 100/2021-41 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 7 178 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 178 Kč od 2. 11. 2019 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 2. 10. 2019 s právní předchůdkyni žalobkyně, a to společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit a uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030,05 Kč. Předmětem návrhu je dále úrok stanovený ve smlouvě ve výši 147,95 Kč. Pohledávku za žalovaným postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř.. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. 4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 2. 10. 2019 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané téhož dne přes internet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit poplatek ve výši 2 030,05 Kč a úrok 147,95 Kč. Splatnost úvěru byla stanovena na 30 dnů od odeslání finančních prostředků. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud ničeho neuhradil. 5. Soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“) a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru. 6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C- [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 7. Jak bylo uvedeno shora, žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěru splácet. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná. 8. Původní věřitel poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy ve výši 5 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyl platně sjednán ani poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030,05 Kč a ani úrok 147,95 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka platně postoupena, jistinu ve výši 5 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 9. V souladu se zákonem, a to konkrétně s ustanovením § 1970 o. z., je nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě o úvěru. Jak vyplývá z ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., splatnost pohledávky nastává na základě výzvy věřitele (resp. uplynutím přiměřené lhůty od doručení takové výzvy). Z podacího lístku na č. l. 11 spisu vyplývá, že původní věřitelka odeslala žalovanému oznámení o postoupení pohledávky obsahující výzvu k plnění dne 8. 2. 2021, a to na poslední známou adresu žalovaného. Výzva se tak dostala do dispozice žalovaného třetím dnem, tj. dnem 11. 2. 2021. Žalovaný měl dlužnou částku uhradit do tří dnů, tj. do 15. 2. 2021 (14. 2. 2021 připadlo na neděli), pokud tak neučinil, ocitl se dnem 16. 2. 2021 v prodlení s úhradou dluhu. Od tohoto data pak byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení dle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené vyhláškou č. 351/2013 Sb., přičemž ve zbývajícím rozsahu byly úroky z prodlení zamít