6 C 135/2021-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 11 600 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 991,61 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 654,65 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem 23,72 % ročně z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 25. 7. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč splatit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná půjčku řádně nesplácela, když dosud uhradila pouze 5 800 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. 3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky. 6. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 8. Ze zákaznické karty ze dne 25. 7. 2017 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původního věřitele o poskytnutí zápůjčky ve výši 10 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedla, že žije v nájmu s partnerem a nezaopatřeným dítětem, je na mateřské/rodičovské dovolené s celkovou měsíční podporou 7 636 Kč. Výdaje žalované činí měsíčně 5 000 Kč s tím, že nájem hradí partner. Předchozí věřitel měl mít k dispozici složenky a rozhodnutí o přiznání výživného. Žalobkyně soudu doložila kopii neúplné nájemní smlouvy a kopii 3 poštovních poukázek. Z prohlášení žalované vyplývá, že je proti ní vedena exekuce. 9. Smlouvou o zápůjčce bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaná podepsaly dne 25. 7. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se původní věřitel zavázal poskytnout a také poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli jistinu ve výši 10 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 7 400 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. 10. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a postoupení pohledávky žalované oznámil dopisem ze dne 29. 11. 2019 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). 11. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 4. 9. 2020. 12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 13. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalované. 14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 15. Původní věřitel poskytl žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel důsledně zjišťoval schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí