6 C 79/2021-52 — Okresní soud v Kroměříži

1. Návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 24. 2. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 374 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % z částky 16 416,01 Kč od 28. 3. 2018 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela dne 27. 1. 2017 se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se částku úvěru zavázal vrátit spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. celkem 36 372 Kč, a to ve 14 splátkách. Poslední splátka byla splatná 27. 3. 2018. Žalovaný se ocitl v prodlení. Celkem uhradil 6 998 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 16 416,01 Kč, neuhrazeného úroku ve výši 1 291,16 Kč, neuhrazeného poplatku za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 6 460,69 Kč, neuhrazeného poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 168,18 Kč a neuhrazeného inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 4 037,96 Kč. Bylo provedeno posouzení žalovaného splácet úvěr. Smlouvou o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. Z žádosti o úvěr ze dne 27. 1. 2017 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původního věřitele o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž uvedl, že bydlí u rodičů, nemá vyživované dítě, je svobodný. Jeho měsíční příjem činí 17 592 Kč, výdaje žalovaného činí měsíčně 7 500 Kč včetně splátky stávajících půjček. Žalovaný má dluh u [obec] spořitelny ve výši 50 000 Kč s tím, že zbývá doplatit 35 000 Kč. Žalobkyně soudu doložila kopii občanského průkazu žalovaného, mzdový výměr, dodatek k pracovní smlouvě, 2 výplatní pásky, výpis z účtu za leden 2017. 6. Smlouvou o úvěru bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaný podepsaly dne 27. 1. 2017 smlouvu o úvěru, ve které se původní věřitel zavázal poskytnout a také poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 16 372 Kč, to vše v 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. 7. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek a postoupení pohledávky žalovanému oznámil dopisem ze dne 6. 2. 2020 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o expedici). 8. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 26. 2. 2020. 9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalovaného. 11. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 12. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu s poplatkem, to vše ve výši 36 372 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel důsledně zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 18. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou