12 C 117/2022-49 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 5. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 9 501,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 606,75 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 208,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 827,33 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 16. 12. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřitelce částku 22 580 Kč v měsíčních splátkách po 1 129 Kč, konečná splatnost úvěru připadla na 16. 8. 2021. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, tím jí vznikla povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a dále náhradu nákladů mimosoudního vymáhání. Žalovaná dosud uhradila částku 3 759 Kč. Žalovaná dosud dluží jistinu ve výši 8 606,75 Kč a smluvní pokutu ve výši 895,10 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplatit náhradu nákladů mimosoudního vymáhání v částce 434 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021. 3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že schopnost žalované splácet úvěr byla její právní předchůdkyni ověřena na základě vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaná uvedla své údaje (mimo jiné příjmy, výdaje, zaměstnání). 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. 5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky. 6. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaná podepsaly dne 16. 12. 2019 smlouvu o úvěru, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala půjčené peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 12 580 Kč ve 20 měsíčních splátkách po 1 129 Kč. Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalované úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalované a neověřila si výši skutečných výdajů žalované, jakož ani to, zda má žalovaná další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2022. 7. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Z žádosti o úvěr ze dne 16. 12. 2019 vyplývá, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 10 000 Kč a uvedla, že je na mateřské/rodičovské dovolené, má jedno vyživované dítě, žije u přítele, její měsíční příjem tvoří rodičovský příspěvek 7 600 Kč a ostatní státní příspěvky 333 Kč, měsíční výdaje za bydlení/energie činí 1 000 Kč, osobní výdaje činí 5 590 Kč. Z poznámek v zákaznické kartě vyplývá, že původní věřitelka měla k dispozici bankovní výpis, jakési rozhodnutí, občanský průkaz a čestné prohlášení. Z doloženého čestného prohlášení bylo zjištěno, že tímto žalovaná prohlásila, že bydlí u přítele. Oznámením o přiznání dávky SSP ze dne 8. 10. 2018 došlo k zúčtování příspěvku vypláceného na starší dítě a přiznání příspěvku 7 600 Kč na mladší dítě. Výpisy z bankovního účtu žalobkyně doložila příjem žalované za listopad a prosinec 2019 vždy 7 600 Kč a za říjen 2019 v částce 8 600 Kč. 8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 9. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 10. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7.