12 C 160/2022-83 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 2. 12. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 6 010 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], jejímž právním nástupcem se v důsledku fúze sloučením stala [právnická osoba], uzavřela s žalovanou dne 24. 12. 2015 smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala půjčku spolu s úrokem ve výši 840 Kč, odměnou za administrativní činnost v částce 1 200 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek v částce 2 400 Kč splatit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Žalovaná půjčku řádně nesplácela, když dosud uhradila pouze 4 430 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. 3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. 4. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil soudu zdejšímu. 5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. 6. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky. 7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 8. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 12. 2015 peněžní prostředky v celkové výši 6 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a poplatky (v celkové částce 10 440 Kč) 58 týdenními splátkami ve výši 180 Kč. V kartě zákazníka (žádosti o úvěr) ze dne 23. 12. 2015 žalovaná uvedla, že žije v nájmu, má 4 nezaopatřené děti, je na mateřské dovolené, pobírá peněžitou pomoc v mateřství ve výši 7 600 Kč, celkové příjmy domácnosti činí 33 102 Kč (tvořeny dále výplatou přítele žalované ve výši 18 402 Kč, dávkami státní sociální podpory 2 100 Kč a přídavky 5 000 Kč). Žalovaná uvedla měsíční výdaje domácnosti ve výši 24 300 Kč (z toho 8 000 Kč nájem, 300 Kč telefon). Žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně výplatní pásky, pracovní smlouvu, SIPO, výměr státní sociální podpory a smlouvu o nájmu. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně jakkoli ověřovala výdaje žalované. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by její právní předchůdkyně lustrovala žalovanou v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či registru zahájených exekucí. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem z 6. 12. 2019, který byl odeslán 7. 1. 2020. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 10. 5. 2020. 9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru. 10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle odst. 3 téhož ustanovení spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 14. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původním věřitelem a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože žalovaná vystupovala ve vztahu jako spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 15. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitel před uzavřením smlouvy o půjčce důsledně zabýval otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy a půjčku splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované a žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalované v době před uzavření smlouvy o půjčce. Příjmy a výdaje žalované tak nelze ověřit. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků. Dle údajů uvedených v zákaznické kartě ze dne 23. 12. 2015 žalovaná byla na mateřské dovolené, její příjem tvořila peněžitá pomoc v mateřství a dávky státní sociální podpory, a dále ničím nepodložené a nedovysvětlené příjmy partnera, bez kterých by příjem žalované nedostačoval ani na pokrytí měsíčních výdajů jejích a jí vyživovaných dětí. Již tato skutečnost sama o sobě musela v právní předchůdkyni žalobkyně vzbudit důvodné pochybnosti o schopnosti žalované, která není zaměstnána, úvěr splácet. Postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že skutečným cílem žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované. Soud proto pokládal smlouvu o půjčce uzavřenou mezi původním věřitelem a žalovanou za neplatnou dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když k této neplatnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť takovéto jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalované splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 16. Původní věřitel tedy na základě neplatné smlouvy poskytl žalované finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. a ž