12 C 181/2022-61 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 8. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 097 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 583,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 078,02 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 724,56 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, a úroku 29 % ročně z částky 4 724,56 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 20. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem 799 Kč, poplatky v celkové výši 3 818 Kč a pojistným splatit v 45 týdenních splátkách po 266 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 2 870 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. 3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 6. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 9. 2019 peněžní prostředky v celkové výši 6 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem, poplatky a pojistným (v celkové částce 11 967 Kč) 45 týdenními splátkami ve výši 266 Kč (poslední splátka ve výši 263 Kč). V kartě zákazníka (žádosti o úvěr) ze dne 20. 9. 2019 žalovaný uvedl, že bydlí ve společném bydlení, má základní vzdělání, nemá žádné vyživovací povinnosti k jiným osobám, pracuje jako dělník s čistým příjmem 8 519 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 25 234 Kč. Žalovaný neuvedl, že by měl další půjčky či úvěry u jiných společností. Žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně výplatní pásky za měsíce červen a červenec 2019 a pracovní smlouvu. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně jakkoli ověřovala výdaje žalovaného. Ve výplatní pásce je uvedena srážka na přednostní exekuci ve výši 3 816 Kč. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by její právní předchůdkyně lustrovala žalovaného v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či registru zahájených exekucí. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem z 30. 1. 2022, který byl odeslán 24. 2. 2022. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 7. 6. 2022. 7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být