16 C 129/2022-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 22. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 22 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 694,63 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 207,15 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 17 733,26 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, úroku ve výši 25,35 % ročně z částky 17 733,26 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 2 364 Kč. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela se žalovaným dne 23. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu ve výši 4 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 600 Kč, počínaje 30. 9. 2019, kdy poslední splátka byla stanovena na 16. 11. 2020. Za celou dobu smluvního trvání uhradil žalovaný částku 115 600 Kč, kdy poslední platba proběhla dne 19. 10. 2020. Dne 7. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaného postoupena na žalobkyni. Od postoupení nebylo na dlužnou částku hrazeno ničeho. Postoupení bylo žalovanému písmeně oznámeno dopisem. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k nápravě, avšak bezvýsledně. 3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 23. 8. 2022 (č.l. 38-39) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Z karty zákazníka ze dne 23. 9. 2019 (č.l. 17-18) bylo zjištěno, že situace žalovaného byla ověřována z výplatní pásky žalovaného, jeho pracovní smlouvy a nájemní smlouvy. Žalovaný v kartě uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako montér, jeho měsíční příjem činí 46 770 Kč, žije v nájmu a nemá žádné vyživovací povinnost. K tomu byly předloženy a žalobkyní doloženy kopie daňových dokladů a kopie výpisu z účtu. Původní věřitelka dospěla po ověření předložených dokladů a tvrzení žalovaného k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostačující. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byla žaloba doručena na jím telefonicky uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise 5. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila kartu zákazníka, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného a jeho majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalovaného, že jeho výdaje činí 16 604 Kč, i když žalovaný uvedl, že již splácí jeden úvěr. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. 6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 7. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru v hotovosti [anonymizováno] ze dne 23. 9. 2019 (č.l. 15-16) peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit s poplatky ve výši 16 000 Kč a úroky, aniž by předtím důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z karty zákazníka (č.l. 17-18) pak vyplynulo, že žalovaný žije v nájmu, za předchozí období vystřídal 2 bydliště, je zaměstnána na hlavní pracovní poměr, jeho příjem činí 46 770 Kč. Splácí půjčku u [příjmení] [anonymizováno] ve výši 17 000 Kč po 1 804 Kč měsíčně, jeho celkové výdaje činily 16 604 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 15 600 Kč. Pohledávka za žalovaného byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (č.l. 19-23) a toto bylo žalovanému oznámeno (č.l. 24-25). Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána výzva k plnění ze dne 19. 4. 2022 (č.l. 26-28). 8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>12. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>13. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> 14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. <i>15. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> <i>16. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> 17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úpra