16 C 135/2022-44 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 18. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 315,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %, částky 2 940 Kč a nákladů řízení ve výši 8 060 Kč. 2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytl dne 30. 4. 2021 spotřebitelský úvěr. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku po ověření identity a bankovního účtu žalovaného. Smlouva byla tedy uzavřena distančním způsobem ve smyslu § 562 OZ. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ke dni 27. 10. 2021. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, činila 25 315,35 Kč. Žalovaný však do dne podání žaloby neuhradil ničeho. Žalobci tak vznikl nárok na úrok z úvěru a smluvní pokutu ve výši 2 940 Kč. Žalovanému byla zaslána výzva ze dne 30. 6. 2022 k zaplacení, avšak bezúspěně. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise. 4. Ve své žalobě žalobkyně tvrdila, že v rámci elektronické žádosti o úvěr byl žalovaný po odsouhlasení VOP přesměrován na dotazník týkající se jeho finanční a majetkové situace, kde musí uvést zejména informace o zaměstnání, měsíčních příjmem a dalších existujících závazcích. K tomu však nedoložila žádné důkazy. Usnesením ze dne 24. 8. 2022, č.j. 16 C 135/2022-40 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání doplněných tvrzení, jakým způsobem a jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr (viz ustanovení § 78 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalobkyně se nijak nevyjádřila. Žalobkyně tedy neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. 5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla elektronicky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč (č.l. 11-12), ve znění všeobecných obchodních podmínek (č.l. 15-20). Ve formuláři o standardní informace o spotřebitelském úvěru byly uvedeny podrobnosti úvěru (č.l. 13-14). Úvěr měl být splacen v 6 splátkách, kdy čtyři splátky měly činit 4 289,36 Kč a šestá, splatná ke dni 27. 10. 2021 měla činit 3 868,55 Kč (viz faktura ke smlouvě č.l. 21). Úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostně (viz výpisy z b.ú.). Žalovanému byla zaslána výzva k úhradě ze dne 30. 6. 2022 (č.l. 33-34). 7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 9. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 10. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Soud má tedy v předmětné věci za to, že žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že žalobkyně důsledně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného a neposuzovala jeho schopnost splácet poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru,