5 C 1/2022-65 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 990 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 498,88 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 150 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 987 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 11. 12. 2019 se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě převzal finanční hotovost 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli částku 30 490 Kč do 10. 1. 2020. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, tím mu vznikla povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze splatné, avšak nezaplacené částky, a to za každý den prodlení. Žalovaný dosud dluží jistinu úvěru ve výši 17 990 Kč, smluvní pokutu ve výši 8 987 Kč a paušální náklady na upomínání ve výši 150 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. 2. Podáním ze dne 21. 2. 2022 žalobkyně sdělila, že nemá doklady, kterými by prokázala, zda a jakým způsobem původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a proto vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 150 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 8 987 Kč. V souladu s návrhem žalobkyně soud řízení do těchto částek částečně zastavil dle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 21. 2. 2022, tedy více než deset dní před prvním jednáním. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 11. 12. 2019 peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a dne 26. 12. 2019 peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč (viz výpis z účtu na č.l. 25 až 26 spisu), a to na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet (viz č.l. 12 až 15 spisu). 6. Dohodou o postoupení pohledávek č.l. 30 až 44 spisu bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím na žalobkyni. Původní věřitelka oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 25. 6. 2021 (viz č.l. 48 spisu) a současně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů. Oznámení bylo žalovanému odesláno doporučeně dne 29. 6. 2021 (viz doklad o odeslání na č.l. 49 spisu). 7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 8. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka posuzovala, zda je žalovaný schopen úvěr splácet, když k tomuto nenavrhla žádné důkazy. 9. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaný sjednali přes internet smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. 10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. <i>11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 15. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného