5 C 240/2022-123 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 7. 2022 domáhala na žalované zaplacení 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím webového rozhraní [webová adresa] dne 24. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Před uzavřením smlouvy prověřila žalobkyně schopnost žalované splácet úvěr, a to nahlédnutím do databáze [příjmení] a také z informací získaných od žalované. Žalobkyně požaduje pouze vrácení dlužné jistiny 7 000 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalované byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., tj. 31. 10. 2022. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Současně se žalobou doručil soud žalované předvolání k prvnímu jednání nařízenému na den 21. 11. 2022. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně doložila výpisy z účtu žalované, ze kterých se podává, že výdaje žalované v lednu 2019 činily 20 354 Kč, příjem ze zaměstnání činil 18 738 Kč, výdaje žalované v únoru 2019 činily 23 978 Kč, příjem ze zaměstnání činil 23 969 Kč, výdaje žalované v březnu 2019 činily 26 696 Kč, příjmy 26 709 Kč, v dubnu 2019 činily výdaje žalované 37 371 Kč, zatímco její příjmy ze zaměstnání 26 998 Kč, v květnu 2019 činily výdaje žalované více než 59 000 Kč, zatímco příjem ze zaměstnání jen 30 069 Kč. Navíc v květnu 2019 čerpala žalovaná půjčky či úvěry od společností [právnická osoba] (15 000 Kč), [právnická osoba] (9 900 Kč). Z výpisu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že žalovaná byla v insolvenci od roku 2014 do roku 2018. 4. Žalobkyně prokázala, že poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná netvrdila, že by na dluh něčeho plnila. 5. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že je povinna tvrdit a prokázat, zda a jakým způsobem byly zjišťovány poměry žalované, a to zejména její osobní poměry (zda je svobodná, vdaná, kde bydlí, zda má vyživovací povinnost), její pravidelné měsíční výdaje (např. náklady na bydlení, další náklady, splátky půjček apod.). S ohledem na skutečnost, že žalovaná byla v úpadku, přičemž insolvenční řízení skončilo až v roce 2018, měla žalobkyně vyvinout větší pečlivost při prověřování úvěruschopnosti žalované. 6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 7. Žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, přesto poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Původní věřitelka měla mít objektivně pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. 8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 9. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. Soud má tedy v dané věci za to, že žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, zejména si neověřila, jaké jsou pravidelné měsíční výdaje žalované, zda žalovaná řádně splácí své předchozí půjčky či úvěry. Přitom v době poskytnutí úvěru převyšovaly výdaje žalované její příjmy a žalovaná. Za tohoto stavu měla mít žalobkyně objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Přesto původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 7 000 Kč. Soud má proto za to, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. 11. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud neuhradila ničeho. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 7 000 Kč. 12. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úv