5 C 337/2021-56 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 11. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 3 100 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 100 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 417,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 114,42 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 550 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 20. 12. 2019 se společností [právnická osoba] (dále jen původní věřitel) smlouvu o úvěru, na základě které poskytl původní věřitel žalovanému finanční prostředky ve výši 3 100 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky a dále zaplatit poplatek za úvěr ve výši 3 159,83 Kč a smluvní úrok, to vše do 17. 1. 2020. Z původního věřitele byla pohledávka postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 10 263,01 Kč a skládala se z nesplacené jistiny 3 100 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 159,83 Kč, smluvních úroků za poskytnutí úvěru ve výši 1 749,59 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 550 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 498,59 Kč a nákladů na vymožení pohledávky ve výši 205 Kč. Kapitalizovaný úrok z prodlení byl vypočten z dlužné jistiny úvěru v sazbě dle platných právních předpisů od 18. 1. 2020 do 23. 5. 2021. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přičemž pro tento případ byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, původnímu věřiteli tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 550 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byly žaloba i předvolání k prvnímu jednání doručeny na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., tj. 12. 1. 2022. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žalovaný se k jednání nařízenému na den 7. 2. 2022 bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitel [právnická osoba] poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 3 100 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel jakkoliv zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně se z jednání omluvila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021. Dopisem ze dne 1. 11. 2021, který byl odeslán na poslední známou adresu žalovaného dne 2. 11. 2021, byl žalovaný vyzván, aby dlužnou částku 10 011,33 Kč uhradil do 11. 11. 2021. U ostatních výzev k plnění nebylo prokázáno jejich odeslání žalovanému. 4. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1, posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016, Sb. o spotřebitelském úvěru, v platném znění. 5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 7. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o úvěru ze dne 20. 12. 2019 je absolutně neplatná, neboť původní věřitel nezjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet (resp. žalobkyně toto netvrdila, ani neprokázala). 8. Předchozí věřitel tedy poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 3 100 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že na úvěr nebylo uhrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky či smluvní pokuty. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni jistinu ve výši 3 100 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť na ní byla pohledávka za žalovanou platně postoupena původním věřite