5 C 349/2021-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 11. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 13 005,38 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a smluvní pokuty ve výši 949,39 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 29. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Před uzavřením smlouvy původní věřitelka zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když zhodnotila žalovaným vyplněné údaje v žádosti o úvěr. Žalovaný se zavázal vedle jistiny uhradit úrok ve výši 12 888 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž splatnost poslední splátky připadala na den 29. 3. 2021. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaný dosud uhradil částku 4 000,01 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání k prvnímu jednání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., a to ke dni 24. 1. [číslo]. Účastníci se k jednání nařízenému na den 7. 2. 2022 nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka [právnická osoba] důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze žádost o úvěr ze dne 29. 1. 2020, kterou vyplnil žalovaný a ze které vyplývá, že žalovaný je invalidní důchodce, jeho příjem činí 11 785 Kč (což mělo být ověřeno výměrem důchodu). Měsíční výdaje žalovaného činí 4 000 Kč na bydlení a energie a 3 410 Kč na dopravu, jídlo a ostatní. Žalovaný dále uvedl, že žije u družky, nemá bankovní účet, nemá vyživovací povinnost. Původní věřitelka tedy neověřila tvrzené výdaje žalovaného, neprovedla jeho lustraci v příslušných evidencích dlužníků, nezjistila jeho platební morálku, nezabývala se jeho majetkovými poměry, popř. to nedoložila. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. Původní věřitelka poskytla žalovanému dne 29. 1. 2020 částku 15 000 Kč, což žalovaný potvrdil podpisem na smlouvě o úvěru v hotovosti (viz č. l. 14 spisu). Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit celkovou částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž RPSN činila 272,44 %. 6. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 (viz smlouva č.l. 15 až 22 spisu) a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 5. 8. 2021 (viz č.l. 25 spisu), který byl odeslán doporučeně na poslední známou adresu žalovaného dne 9. 8. 2021 (viz poštovní arch č.l. 26 spisu). 7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 8. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 9. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když doložila pouze žádost o úvěr, ze které vyplývá, že původní věřitelka ověřovala pouze čistý měsíční příjem žalovaného, neověřovala však jeho majetkové poměry, jeho skutečné výdaje, ani neprovedla lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Navíc žalovaný byl v době poskytnutí úvěru invalidní důchodce s příjmem pouze ve výši 11 785 Kč, i z toho důvodu měla původní věřitelka vyvinout zvláštní pečlivost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na