5 C 37/2022-41 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 31. 1. 2022 a doplněnou podáním ze dne 22. 2. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 776,60 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 778,31 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 042,37 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem 29 % ročně z částky 6 405,81 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 21. 8. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 5 302 Kč splatit v 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, když za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 1 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se k jednání nedostavil, ani nesdělil soudu, že trvá na své osobní účasti u jednání tak, aby mohla být nařízena jeho eskorta, a proto soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 4. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 5. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 6. Ze zákaznické karty ze dne 21. 8. 2018 (č. l. 36 spisu) bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku [právnická osoba] o poskytnutí zápůjčky ve výši 30 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že je svobodný, žije s rodiči, jeho dosažené vzdělání je učňovské, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán jako dělník u [právnická osoba] [anonymizováno] a jeho čistý měsíční příjem činí 14 900 Kč. Ostatní čisté příjmy domácnosti (blíže nespecifikované) měly činit 35 000 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 3 700 Kč, žalovaný nemá zápůjčku u jiné společnosti. Z poznámek v zákaznické kartě vyplývá, že předchozí věřitel měl k dispozici pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou v dubnu 2018 a potvrzení o příjmu. Tyto doklady však nebyly doloženy. 7. Smlouvou o zápůjčce (č. l. 14 až 16 spisu) bylo prokázáno, že původní věřitelka společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 21. 8. 2018 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 7 000 Kč a dále zaplatit poplatek ve výši 5 302 Kč. Celková dlužná částka 12 302 Kč měla být splacena v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, RPSN činila 312,54 %. 8. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 20. 1. 2020 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek č. l. 17 až 21 spisu, seznam postupovaných pohledávek č. l. 22 spisu, oznámení o postoupení pohledávky č. l. 23 spisu, podací lístek č. l. 24 spisu). Tímto dopisem vyzvala původní věřitelka žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení. 9. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 26. 2. 2021 (č. l. 25 a 27 spisu). 10. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 11. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze zákaznickou kartu, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného, jeho majetkové poměry. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Vycházela rovněž z tzv. ostatních čistých příjmů domácnosti, které nijak neověřila. Za situace, kdy žalovaný měl velmi nízký doložený příjem 14 900 Kč, a byl nízkého věku, měla původní věřitelka objektivně mít pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o své důkazní povinnosti. 12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 13. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smluv o zápůjčce peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a