10 C 37/2023-54 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 13 059 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 059 Kč od 31. 5. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Společnost“) a žalovaný uzavřeli prostřednictvím webového rozhraní [webová adresa] dne 30. 4. 2021 smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě Společnost poskytla žalovanému jistinu ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal Společnosti jistinu vrátit v jedné splátce splatné nejpozději do 30. 5. 2021. Před uzavřením smlouvy prověřila Společnost schopnost žalovaného splácet úvěr, a to nahlédnutím do databáze ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB, a také z informací získaných od žalovaného. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka Společnosti za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný řádně a včas dluh nesplatil, ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku zástupce žalobkyně. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé. <b>Zjištěný skutkový stav</b> 3. Společnost si dne 30. 4. 2021 s žalovaným ujednali prostřednictvím internetu Smlouvu, na jejímž základě Společnost poskytla žalovanému téhož dne zápůjčku ve výši 9 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 30 dnů od převzetí finančních prostředků, tj. do 30. 4. 2021, spolu s poplatkem ve výši 2 162,65 Kč a při překročení doby splatnosti s poplatkem ve výši 4 059 Kč (viz Smlouva, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně dne 30. 4. 2021 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč pod VS obsahující rodné číslo žalovaného (viz potvrzení o platbě, sdělení [právnická osoba]). Dne 18. 3. 2022 si Společnost jako postupitel a žalobkyně jako postupník ujednaly smlouvu o postoupení pohledávek, kterou Společnost postoupila žalobkyni pohledávky specifikované v příloze [číslo] smlouvy, v níž byla uvedena pohledávka za žalovaným ze Smlouvy v celkové výši 13 059 Kč (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2022 vč. přílohy smlouvy o postoupení pohledávek). Dopisem ze dne 26. 7. 2022, zaslaným téhož dne, zpravila Společnost žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni a současně byl zástupce žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky 31 822,07 Kč do tří dnů s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz oznámení o postoupení pohledávek a výzva k plnění ze dne 26. 7. 2022 vč. podacího lístku). Žalovaný ničeho neuhradil (viz nezpochybněné tvrzení žalobkyně). 4. Z výpisu z účtu žalovaného z období od 1. 4. 2021 do 31. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalovanému byla na účet připsána dne 13. 4. 2021 zápůjčka ve výši 4 100 Kč od společnosti [právnická osoba], dne 16. 4. 2021 zápůjčka ve výši 12 000 Kč a dne 23. 4. 2023 zápůjčka ve výši 8 000 Kč od společnosti [právnická osoba], dne 30. 4. 2021 zápůjčka ve výši 10 000 Kč od [právnická osoba], s. r. o. a téhož dne zápůjčka od Společnosti ve výši 9 000 Kč (viz výpis z účtu žalovaného). 5. Předžalobní výzvou ze dne 25. 8. 2020 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 16 755,68 Kč do 31. 8. 2020 s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz předžalobní výzva vč. podacího archu); žalovaný ničeho neuhradil (viz nezpochybněné tvrzení žalobkyně, kdy případné splnění dluhu má tvrdit dlužník). <b>Právní posouzení věci</b> 6. Společnost jako zapůjčitel a žalovaný coby vydlužitel uzavřeli dne 30. 4. 2021 smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě Společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovanému vznikla povinnost vrátit Společnosti poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem do 30. 5. 2021. 7. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uvedla, že splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, a to nahlédnutím do databáze ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB a z informací získaných od žalovaného. Na základě získaných informací dospěla žalobkyně k závěru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná. Soud se s řádným posouzením úvěruschopnosti žalovaného neztotožňuje. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), žalobkyně, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaného), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Žalobkyně sama uvedla, že Společnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z veřejně dostupných databází, aniž by byla posouzena schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Kdyby si Společnost vyžádala výpis z účtu žalovaného tak, jako to učinil soud, bylo by jí zřejmé, že finanční situace žalovaného byla velmi špatná, když v témže měsíci, ve kterém požádal o zápůjčku od Společnosti současně požádal o další čtyři zápůjčky v celkové výši 43 100 Kč. Společnost tedy nijak neověřovala příjmy ani obvyklé náklady. Žalobkyně rovněž zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost, kdy na výzvu soudu žalobkyně nedoložila, že by žalobkyně prováděla lustraci žalovaného ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech. 8. Byť § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit. 9. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou, nýbrž toliko z titulu bezdůvodného obohacení dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § [číslo] věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 9 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný na dluh neuhradil ničeho, a proto bezdůvodné obohacení aktuálně činí 9 000 Kč. 10. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 11. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 9 000 Kč coby poskytnuté jistiny. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu zápůjčky, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Soud zohlednil, že celý dluh ze Smlouvy měl být uhrazen původně do 30. 5. 2021, což již nastalo, výše dluhu činí 9 000 Kč, tedy jedná se o tzv. bagatelní částku, přičemž poměry žalovaného zůstaly soudu pro její pasivit