10 C 94/2023-61 — Okresní soud v Kroměříži

<i>1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 2. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 8 300 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen jako„ Společnost“) a žalovaný uzavřeli prostřednictvím internetu dne 21. 7. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na jejím základě poskytla společnost žalovanému jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu do 21. 8. 2016, a to v jedné splátce spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 600 Kč. Žalovaný však svůj závazek nesplnil řádně a včas, když Společnosti uhradil toliko částku ve výši 4 300 Kč. Ta byla ze strany Společnosti započtena ve výši 2 600 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru a v části 1 700 Kč na jistinu. Od 22. 8. 2016 se proto žalovaný ocitl v prodlení s úhradou dluhu ve výši 8 300 Kč. Společnosti tak vzniklo právo požadovat ještě zákonný úrok z prodlení a náklady spojené s vymáháním pohledávky. Následně Společnost postoupila žalobkyni pohledávku za žalovaným s účinností ke dni 6. 9. 2018. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 8 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 8 300 Kč za období od 22. 8. 2016 do 30. 7. 2018 ve výši 1 294,20 Kč. Žalobkyně požadovala též zákonný úrok z prodlení z částky 8 300 Kč od 7. 9. 2018 do zaplacení. Jako vstřícný krok k žalovanému však žalobkyně neuplatnila úhradu nákladů inkasního řízení ve výši 5 680 Kč. 3. V podání ze dne 17. 5. 2023 žalobkyně uvedla, že v rámci insolvenčního řízení žalovaného od něj ničeho neobdržela, a že nedisponuje žádnými podklady prokazujícími, že by Společnost zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Konstatovala nicméně, že v době uzavření Smlouvy nebyl zákonným předpisem konkretizován postup, kterým by měl věřitel prověřit bonitu spotřebitele, který žádá o úvěr. Připomněla, že v čl. 12 odst. [číslo] všeobecných obchodních podmínek Společnosti, byl zakotven postup, na jehož základě měla od žalovaného [příjmení] obdržet přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Dále měla Společnost nahlédnout do příslušných databází a v případě, že by výsledek odůvodňoval neposkytnutí úvěru o něm informovat žadatele o úvěr. Z toho, že Společnost žalovaného neinformovala o nepříznivém výsledku, a že nedisponovala ani žádným záznamem o provedené lustraci, žalobkyně dovodila, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně prověřena. 4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé. <b>Závěr o skutkovém stavu</b> 5. Společnost coby věřitel a žalovaný coby dlužník si ujednali dne 21. 7. 2016 Smlouvu, na jejímž základě měla Společnost poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] částku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v jediné splátce spolu s poplatkem za uzavření úvěru ve výši 2 600 Kč na bankovní účet Společnosti do 21. 8. 2016. Roční procentuální sazba nákladů na poskytnutý úvěr činila 1419,8 %. Pro případ prodlení byla sjednána povinnost žalovaného platit Společnosti také úrok z prodlení v zákonné výši a dále nést náklady inkasního vymáhání pohledávky. Žalovaný akceptoval dne 19. 5. 2016 taktéž všeobecné obchodní podmínky Společnosti (viz Smlouva). Dne 22. 7. 2016 poskytla Společnost žalovanému 10 000 Kč, a to formou bezhotovostního převodu na účet žalovaného uvedený ve Smlouvě (viz Výpis z firemního účtu). Žalovaný uhradil toliko částku ve výši 4 300 Kč. V tomto směru vyšel soud z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nikterak nezpochybnil. 6. Na výzvu soudu žalobkyně v podání ze dne 17. 5. 2023 neuvedla žádné konkrétní důkazy svědčící o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany Společnosti, a proto soud uzavřel, že Společnost úvěruschopnost žalovaného před ujednáním Smlouvy neposuzovala. 7. Ačkoliv žalobkyně předložila soudu výzvy, které měla učinit Společnost vůči žalovanému, v nichž požadovala úhradu plnění, nevyplývá z nich, že by Společnost tyto výzvy žalovanému skutečně odeslala. (viz dopisy ze dne 30. 8. 2016, 8. 9. 2016, 17. 9. 2016 a 26. 9. 2016). 8. Společnost coby postupitel a žalobkyně coby nabyvatel si dne 8. 8. 2018 ujednaly postoupení všech pohledávek Společnosti za dlužníky vzniklých z nebo v souvislosti s dohodami Společnosti s dlužníky uvedenými v příloze [číslo] mimo jiné i pohledávku Společnosti za žalovaným (viz Dohoda o postoupení pohledávek ze dne 8. 8. 2018). Žalobkyně uhradila kupní cenu postoupených pohledávek dne 6. 9. 2018 (viz potvrzení o přijetí platby). Dopisem ze dne 21. 9. 2018, zaslaným dne 24. 9. 2018 informovala Společnost žalovaného, že postoupila pohledávku ze Smlouvy v aktuální výši 13 980 Kč včetně příslušenství na žalobkyni. Zároveň jej vyzvala k úhradě dlužné částky na účet žalobkyně do 10 dnů od doručení dopisu (viz Oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího archu). Žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 4. 2. 2021, odeslaným dne 5. 2. 2021 (viz výzva před podáním žaloby včetně podacího archu). 9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly ve věci význam. <b>Právní posouzení věci</b> 10. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze Smlouvy postoupila Společnost na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 8. 2018 uzavřené mezi Společností jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena Společností dopisem ze dne 21. 9. 2018, zaslaným dne 24. 9. 2018, čímž nabylo postoupení pohledávky účinnosti ve vztahu k žalovanému. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 11. Společnost a žalovaný uzavřeli dne 21. 7. 2016 Smlouvu, kterou soud posoudil podle svého obsahu jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě Společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit Společnosti jistinu do 21. 8. 2016 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 600 Kč. 12. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být vázány Smlouvou, má za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni 30. 11. 2016, neboť žalobkyně na výzvu soudu nepředložila žádné důkazy k prokázání, že by Společnost řádným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného; za dané situace soud upustil od ústního jednání, které by bylo nadbytečné a procesně neekonomické, načež uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného ze strany Společnosti – jak vyžaduje § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. – řádně posouzena nebyla. V tomto směru je třeba připomenout, že Společnost v postavení věřitele byla podle dotčeného ustanovení povinna se zabývat tím, zda žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Důsledkem porušení této povinnosti je, že Smlouva je stižena absolutní neplatností. Přitom věřitel nenaplní zákonné premisy stran své povinnosti zabývat se schopností úvěrovaného splácet poskytnutý úvěr, tedy nepostupuje s odbornou péčí, zejména za předpokladu, že si vystačí s objektivně nedoloženým prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Ostatně i Nejvyšší soud vyslovil, že na podkladě gramatického a logického výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., lze dovodit, že za dostatečné nelze považovat informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče naopak vyžaduje ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Pro srovnání vizte též rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20. 3. 2019. Konečně v projednávaném případě žalobkyně, potažmo Společnost, ani žádným takovýmto prohlášením žalovaného, z nějž by vyplývaly alespoň elementární údaje o jeho příjmech či výdajích, nedisponuje. Soud proto uzavřel, že Společnost se úvěruschopností žalovaného nezabývala a v důsledku toho je Smlouva absolutně neplatným právním jednáním. 13. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu ve výši 8 300 Kč, jakož ani požadované příslušenství – zákonný úrok z prodlení. 14. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je s ohledem na zásadu iura novit curia nicméně třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného podle § [číslo] věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., jelikož zák. č. 145/2010 Sb., neobsahoval vlastní úpravu bezdůvo