12 C 48/2023-49 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 9. 3. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 626,25 Kč, částky 16 774,77 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 33 281,56 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 450 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 45 626,25 Kč od 15. 1. 2022 do 10. 10. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 626,25 Kč od 11. 10. 2022 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení. 2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 17. 9. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 30 měsíčních splátkách po 4 489 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 37 956 Kč. Počínaje splátkou 17. 2. 2021 žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy o úvěru a dostal se do prodlení. Jelikož žalovaný ani přes upomínky neuhradil dlužnou částku, žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 14. 1. 2022 Vedle dlužné jistiny úvěru požaduje žalobkyně rovněž zaplacení úroku ve výši 111,34 % ročně v kapitalizované výši 33 281,56 Kč, náklady spojené s vymáháním v částce 450 Kč a smluvní pokutu v částce 16 774,77 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli mu byla spolu s výzvou k vyjádření se řádně doručena do vlastních rukou. 4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: 6. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 9. 2020 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 45 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 111,34 % ročně, tedy celkem částku 134 670 Kč, v 30 měsíčních splátkách po 4 489 Kč RPSN měla údajně činit 190,43 %. 7. Výpisem z účtu má soud za prokázáno, že žalobkyně dne 1. 10. 2020 poskytla žalovanému částku 45 000 Kč. 8. Z tabulky na č. l. 24 spisu bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 37 956 Kč. 9. Z potvrzení příchozí úhrady a z žalobkyní doložené výplatnice vyplývá, že čistá mzda žalovaného za srpen 2020 činila 30 309 Kč. Žalobkyně dále doložila, že provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem, a dále lustrací žalovaného v NRKI (BRKI). 10. Z výpisu z účtu žalovaného za červen až srpen 2020 soud zjistil, že výdaje žalovaného v uvedeném období převyšovaly jeho příjmy, platební bilance žalovaného tedy byla záporná a konečný zůstatek k 31. 8. 2020 činil pouhých 181,06 Kč. 11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána doporučeně (č. l. 22 a 40 spisu). 12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 14. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem, přičemž dosud uhradil 37 956 Kč. Žalobkyně důsledně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. 15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3.