7 C 34/2023-60 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky shora uvedené ve výrocích I. a II. s příslušenstvím představující úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení, dále smluvní pokutu z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] V žalobě tvrdila, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen původní věřitel) smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla pohledávka z původního věřitele za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno. Písemným podáním ze dne 14. 4. 2023 č. l. 56 po výzvě soudu k doplnění skutkových tvrzení a důkazů ohledně prokázání úvěruschopnosti žalovaného vzala žalobkyně žalobu zpět v částce kapitalizovaného úroku ve výši 4 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 737,80 Kč (před prvním jednáním). Za tohoto stavu soud proto v souladu s ust. § 96 o. s. ř. řízení částečně zastavil výrokem II. tohoto rozhodnutí. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dle ust. § 49 o. s. ř. dne 19. 4. 2023. Doplnění žaloby ze dne 14. 4. 2023 č. l. 59 a částečné zpětvzetí bylo žalovanému doručeno prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dne 19. 4. 2023. Žalovaný nemá datovou schránku. 3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (vz.73) vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání. <i>4. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/20120 Sb. občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 5. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 6. Skutková zjištění a právní závěry: Soud má za prokázané, že na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 12. 2021 byla pohledávka z původního věřitele za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o úvěru postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem. Tímto je založena aktivní legitimace žalobkyně v řízení. 7. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 8. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že nedisponuje důkazy, kterými by prokázala, že právní předchůdce žalobkyně s náležitou péčí posoudil úvěruschopnost žalovaného. 9. Soud má za prokázané, že dne 17. 1. 2022 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, tedy ze společností [právnická osoba], [IČO] neplatnou smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě Smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému platbami ze dne 24. 1., 17. 1., 19. 1. a 26. 1. 2022 celkovou částku 20 000 Kč na účet žalovaného, který žalovaný označil při uzavírání smlouvy. Z důvodu neplatnosti smlouvy tak nárok žalobkyně byl soudem posouzen jako bezdůvodné obohacení. Tedy, když žalovanému byla fakticky poskytnuta částka 20 000 Kč. Ke dni vydání rozsudku, žalovaný vrátil žalobkyni částku ve výši 5 800 Kč, platbami ze dne 17. 6. a 12. 12. 2022 (před podáním žaloby). Žalovaný tak nadále na bezdůvodném obohacení žalobkyni dluží částku ve výši 14 200 Kč. 10. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně, který zůstal po částečném zpětvzetí žaloby, je zcela důvodný, proto bylo v tomto rozsahu žalobě vyhověno výrokem II. tohoto rozhodnutí. Z důvodu prodlení žalovaného s vrácením částky při zohlednění plateb žalovaného, žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení. 11. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v převážné míře úspěšná, neúspěšná v části příslušenství a smluvní pokuty, proto soud považuje za spravedlivé, aby žalobkyni bylo přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení uplatněné žalobou (bez odměny za částečné zpětvzetí žaloby). Tyto náklady žalobkyně spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč, odměně advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za 3 úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní upomínky, 3 x RP ve výši á 100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, 21 % DPH, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení ve výši 2 252 Kč. Důvody hodné zvláštního zře