12 C 307/2023-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 16. 11. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 039,38 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně (původní věřitelka), společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 20. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úhradou za poskytnutí úvěru a za uzavření smlouvy ve výši 10 780 Kč, s úrokem 2 118 Kč, odměnou za administrativní činnost 2 036 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 3 960 Kč splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Za dobu od postoupení pohledávky však žalovaný uhradil pouze 10 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022. 2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 20. 9. 2019. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud vyzval žalobkyni i žalovaného, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu ovšem nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u účastníků řízení předpokládal, že nemají žádné námitky. 5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaný podepsali dne 20. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru (vizte č. l. 12 spisu), ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 18 894 Kč. Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalovaného a neověřila si výši skutečných výdajů žalovaného, jakož ani to, zda má žalovaný další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (vizte smlouvu o postoupení pohledávek na č. l. 18 spisu) a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022 (č. l. 24 spisu). 6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z žádosti o úvěr ze dne 20. 9. 2019 (vizte č. l. 38 spisu) vyplývá, že žalovaný požádal o úvěr, přičemž uvedl, že bydlí u rodičů, jeho dosažené vzdělání je střední, nemá vyživovací povinnosti a je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], s čistým měsíčním příjmem 7 012 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 6 000 Kč. Žalovaný rovněž bez bližších podrobností uvedl, že matčin měsíční příjem je 20 295 Kč. Z žádosti vyplývá, že žalovaný předložil pracovní smlouvu (pracovní poměr od 15. 7. 2019 do 30. 6. 2020) a výplatní pásky. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. 7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit,