7 C 203/2025-52 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne , datum, se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky shora uvedené s příslušenstvím představující úrok a zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že žalovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní Smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (dále také jako "Smlouva") s úvěrovým rámcem ve výši 120 000 Kč. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty prostředky v celkové výši 230 347 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný celkem uhradil částku 155 509 Kč. Jelikož žalovaný neplnil svou smluvní povinnost tím, že nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, a žalovaný byl vyzván k zaplacení úvěru dopisem téhož dne. Po zesplatnění neuhradil žalovaný již žádnou další splátku. Žalobkyně tedy eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 95 735,63 sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 93 635,63 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Kromě této částky žalobkyně požaduje příslušenství, které je tvořeno úrokem, a to jednak v kapitalizované podobě k , datum, ve výši 12 439,86 Kč, a dále od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 % z částky 93 635,63 Kč, a zákonného úroku z prodlení, a to rovněž v kapitalizované podobě k , datum, ve výši 2 417,55 Kč a dále od , datum, do zaplacení ve výši 12 % z částky 95 735,63 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka, ani poté ničeho neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 77 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dle ust. § 49 o. s. ř. fikcí (jedná se o adresu dle ISZR). Jiná, další adresa žalovaného se soudu nepodařila zjistit. Žalovaný nemá datovou schránku.3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:5. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, a výpisem čerpání, splátek a úhrad bylo prokázáno, že na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr, který žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty v celkové výši 230 347 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky, úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 % ročně. Jelikož žalovaný neplnil smluvní podmínky, neboť nesplácel úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného informovala dopisem z , datum, , kterým ho zároveň vyzvala k úhradě dlužné částky. Celkem žalovaný uhradil 155 509 Kč. Dne , datum, pak žalovanému zaslala předžalobní upomínku.6. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě a dostatečně zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Předložila pouze listinu nazvanou „karta klienta“ a úvěrovou zprávu, ze kterých vyplývá, že žalobkyně lustrovala žalovaného v registru dlužníků a vyžádala si informace o žalovaném (zdroj a výše příjmu, příjem a výdaje domácnosti aj.), které následně zpracovala a vyhodnotila dle své interní metodiky posuzování úvěruschopnosti klienta. Konkrétně žalobkyně mj. zjistila, že žalovaný žil v podnájmu s partnerkou, nevyživoval žádné děti, měl příjem ze zaměstnání ve výši 38 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činil 17 000 Kč, výdaje domácnosti 15 000 Kč. Šlo však pouze o informace sdělené samotným žalovaným, které žalobkyně nijak neověřila.7. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:8. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 230 347 Kč, které žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný uhradil celkem 155 509 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet.9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální