Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 95 745,55 Kč (z toho jistina 43 200 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 830,12 Kč, smluvní úrok 49 524,52 Kč, poplatek za službu „klidné spaní“ 32,94 Kč, poplatek za službu „presto“ 318,98 Kč, poplatek za službu „informační SMS servis“ 8,64 Kč, smluvní pokuta 1 830,35 Kč) se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 9. 4. 2025 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným. Tvrdila, že se uvedenou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 43 300 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s příslušenstvím dle smlouvy v pravidelných denních splátkách. Žalobkyně poskytla žalovanému 43 200 Kč a žalovaný dosud zaplatil 27 300 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila. Žalovaný se na výzvu nevyjádřil, soud proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.4. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Žalobkyně a žalovaný si dne 9. 4. 2025 prostředky komunikace na dálku potvrdili uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 43 300 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem a poplatky v pravidelných denních splátkách. Výše úroku měla činit 0,983 % denně a žalovaný měl zaplatit poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. RPSN měla činit 1 724,96 % (smlouva o úvěru). Identita žalovaného byla ověřena z bankovní identity (autorizace ověření totožnosti). K poměrům žalovaného před sjednáním smlouvy žalobkyně zaznamenala, že žalovaným bylo sděleno, že jeho příjem činí 26 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu byla 25 294 Kč, jeho výdaje jsou 20 000 Kč (z toho 6 000 Kč na bydlení, 5 000 Kč na půjčky, 1 000 Kč na další nezbytné výdaje a 8 000 Kč na ostatní zbytné výdaje), žalobkyní vypočítané minimální výdaje jsou 10 831 Kč a v domácnosti bydlí pouze žalovaný. Žalobkyně dále zohlednila rezervu pro výdaje 500 Kč a dospěla k disponibilnímu příjmu 12 794 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti, identifikované příjmy). Žalobkyně poskytla žalovanému částku 43 200 Kč převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě a žalovaný žalobkyni vrátil 27 300 Kč (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, smlouva o úvěru). Žalovanému byla dne 21. 4. 2026 zaslána předžalobní výzva (předžalobní výzva vč. potvrdenie o podaji doporučenej zásielky).6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:12. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.13. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud tedy na tomto místě přistoupil k posouzení toho, zda žalobkyně splnila před uzavřením předmětné smlouvy povinnost uloženou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda s řádnou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně k tomuto sdělila, že zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalovaného a tyto byly zaznamenány ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti. Žalobkyně zjistila, že žalovaný žije sám. Ačkoli žalovaný uvedl, že má příjem 26 000 Kč měsíčně, žalobkyně zjistila jeho čistý měsíční příjem ve výši 25 294 Kč, aniž by toto svoje zjištění ve výpisu jakkoli odůvodnila. Pokud jde o výdaje, žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný měl výdaje 20 000 Kč. Žalobkyně však výši výdajů nijak neověřila, místo toho použila svůj odhad minimálních výdajů ve výši 10 831 Kč a zohlednila rezervu pro výdaje 500 Kč. Dospěla k disponibilnímu příjmu 12 794 Kč. Žalobkyně již v žalobě navrhla, aby v případě, že nebude mít soud požadovaný nárok za prokázaný, přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení.14. Podle soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.15. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).16. Tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou schopna dostát požadavkům uvedeným shora. Žalobkyně tvrdila, že si ověřila pouze příjmy žalovaného. Výdaje žalobkyně neověřila nijak a spokojila se toliko s „vypočtenou“ výší minimálních nákladů (svým odhadem). Výdaje ve výši 10 831 Kč soud rovněž nepovažuje za věrohodné, a to již s ohledem na sdělení žalovaného. Taková částka nemůže stačit pro obstarání ani nejzákladnějších potřeb dospělého člověka (bydlení, strava, ošacení atd.) za situace, kdy 5 000 Kč činí splátky půjček. Žalobkyně dospěla k tomu, že žalovaný měl disponibilní příjem 12 794 Kč, avšak jak k tomuto závěru dospěla, se z výpisu o posouzení úvěruschopnosti nepodává, neboť k tomuto číslu nelze dospět prostým odečtem výdajů a rezervy na výdaje od příjmů. Žalobkyně tedy příjmy a výdaje žalovaného ve skutečnosti nezkoumala a spokojila se toliko s formálním zaznamenáním nepodložených a zmatečných údajů. O schopnosti žalovaného hradit splátky úvěru tedy bylo možno pochybovat.17. Jelikož žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudila, považuje soud smlouvu uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou, a to s odkazem na § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.18. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému 43 200 Kč a žalovaný dosud zaplatil pouze 27 300 Kč, je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen nesplacenou jistinu 15 900 Kč (43 200-27 300) žalobkyni vrátit. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 900 Kč (výrok I.).19. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, žalobkyni nevzniklo právo na smluvní úrok ani jiné poplatky a sankce. Soud proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II.).20. Soud žalobu zamítl i co do zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaný tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou.21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). V řízení byl úspěšnější žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly.22. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.23. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 4 788 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 3 830 Kč, zbývá tedy doplatit 958 Kč (výrok IV.). Nezaplatí-li žalobkyně doplatek soudního poplatku, bude pohledávka po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení předána k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.