Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 388 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 2. 5. 2024 mezi společností , právnická osoba, ., jako úvěrující (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným jako úvěrovaným. Tvrdila, že původní věřitelka poskytla žalovanému peněžní prostředky 15 000 Kč, že původní věřitelka před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného. Původní věřitelka pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný částku dosud nezaplatil, přestože mu byla zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci se na výzvu nevyjádřili, soud proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemají žádné námitky.4. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka a žalovaný si dne 2. 5. 2024 vlastnoručními podpisy potvrdili uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem 761 Kč a poplatky 12 127 Kč splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Úroková sazba měla činit 8 % ročně a RPSN 272,44 % (smlouva o úvěru). K poměrům žalovaného původní věřitelka poznamenala, že bydlel u přítele, byl svobodný, měl středoškolské vzdělání, nevyživoval žádné děti, jeho měsíční příjem ze zaměstnání u spol. , právnická osoba, činil 11 586 Kč, měsíční výdaje měly činit 5 500 Kč (bydlení 500 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 5 000 Kč), kolonka , právnická osoba, zůstala nevyplněná (žádost o spotřebitelský úvěr). Žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou do 23. 12. 2024, zkušební doba byla sjednána do 19. 5. 2024 (pracovní smlouva z 19. 2. 2024). Žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného za období 1. 1. 2024 – 29. 4. 2024, který žalobkyně doložila jako doklad o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, tento je nicméně neúplný (z celkových 29 stran byly předloženy pouze strany č. , hodnota, , 7 a 20), nelze z něj tedy učinit jakékoli relevantní závěry o celkovém objemu příjmů a výdajů za jednotlivé měsíce; v březnu 2024 byla žalovanému vyplacena zaměstnavatelem mzda 6 678 Kč (výpisy z účtu). Původní věřitelka poskytla žalovanému 15 000 Kč hotovostně při podpisu smlouvy (smlouva o úvěru) a žalovaný dosud zaplatil 2 000 Kč (tabulka plateb žalovaného). Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy č. , hodnota, – seznam pohledávek) a postoupení žalovanému oznámila (oznámení o postoupení pohledávky). Žalovanému byla dne 9. 3. 2026 zaslána předžalobní výzva (předžalobní výzva vč. podacího lístku).6. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 18. 8. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:13. Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.14. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Podle výše citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustálené judikatury není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, , rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).15. Původní věřitelka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů, které zaznamenala do zákaznické karty. Tyto údaje však řádně neověřila, přitom měla být mimořádně ostražitá už vzhledem k tomu, že žalovaný úvěrovou smlouvu uzavřel v květnu 2024, kdy mu běžela zkušební doba pracovního poměru sjednaného na dobu určitou do prosince 2024, pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit 14 měsíčních splátek tedy byly namístě. Původní věřitelka ani nijak neověřila výši výdajů a případné dluhové zatížení, za tím účelem mohla (a měla) žalovaného lustrovat v příslušných registrech (např. SOLUS, BRKI, NRKI). Zjištěné běžné výdaje 5 500 Kč jsou nadto nápadně nízké, a to i přes skutečnost, že žalovaný měl bydlet u přítele. Trvala proto důvodná pochybnost o jejich správnosti. Původní věřitelka proto měla k posouzení úvěruschopnosti žalovaného přistupovat s mnohem vyšší mírou opatrnosti. Výše popsaný postup soud nepovažuje za dostatečný, neboť nevedl a ani vést nemohl k rozptýlení důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet.16. Původní věřitelka tedy porušila povinnosti vyplývající z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, protože před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, dostatečně spolehlivě nezjistila a neověřila jeho skutečné příjmy a výdaje. Smlouva o úvěru je proto podle § 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatná.17. Jelikož původní věřitelka poskytla žalovanému celkem 15 000 Kč a žalovaný dosud zaplatil pouze 2 000 Kč, je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen poskytnutou jistinu 13 000 Kč vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka v souladu s § 1879 a násl. o. z. přešla. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč (výrok I.). Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.18. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, žalobkyni (původní věřitelce) nevzniklo právo na smluvní úrok, smluvní pokutu ani jiné poplatky a sankce. Soud proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II.).19. Soud žalobu zamítl rovněž co do zákonného úroku z prodlení (výrok II.), neboť žalovaný dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaný tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou.20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.), neboť ve věci byl úspěšnější žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly.21. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 637 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 310 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek částkou 327 Kč (výrok IV.). V případě, že tato částka ve stanovené lhůtě uhrazena nebude, bude věc předána po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.