7 C 74/2026-71 – Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou, ve znění doplnění ze dne , datum, č. l. 57, doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplacení částky 33 245,51 Kč s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení a smluvní pokuty ve výši 618,98 Kč, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 14 900 Kč. Žalovaná má ke dni podání žaloby dluh vůči žalobkyni ve výši 33 245,51 Kč, z toho 14 900 Kč činí dlužná jistina, 18 049 Kč úrok a 296,51 Kč dlužné poplatky. Kromě této částky s příslušenstvím požadovala žalobkyně smluvní pokutu ve výši 618,98 Kč. Žalovaná ničeho neuhradila ani poté, co jí byla zaslána předžalobní výzva.3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalované doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dle ust. § 49 o. s. ř. fikcí na adresu dle ISZR. Jiná adresa žalované se soudu nepodařila zjistit. Žalovaná nemá datovou schránku.4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz.73) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovanou poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaná se nevyjádřila. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, a přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo prokázáno, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 14 900 Kč, a to převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni jistinu spolu s úrokem a poplatky do , datum, , a to ve sjednaných splátkách. Jelikož žalovaná neplnila smluvní podmínky, neboť nesplácela úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovanou informovala dne , datum, , kdy ji zároveň vyzvala k úhradě celé zbývající částky.7. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Předložila pouze listinu nazvanou „identifikované příjmy“, které by měly dokládat výši příjmu žalované, a dále listinu nazvanou „výpis o posouzení úvěruschopnosti“, která obsahuje žalovanou tvrzené příjmy a výdaje. Na výzvu k doplnění svých tvrzení a označení důkazů stran posouzení úvěruschopnosti však žalobkyně nereagovala.8. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:9. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 14 900 Kč převodem na její bankovní účet provedeným téhož dne. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena