8 C 155/2021-41 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla [právnická osoba] credit s.r.o., jež se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen dne [datum], když žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do sjednaného data splatnosti tyto peněžní prostředky ani zčásti nevrátila. Předmětem žalobního návrhu je tak pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši [částka], z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a z úroku ve výši [částka]. Celková výše nároku žalobkyně tedy má činit částku [částka], nejpozději splatnou dne [datum]. 2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. DD256/88916, uzavřené prostřednictvím webové stránky [webová adresa] mezi [právnická osoba] credit s.r.o. jako úvěrující na straně jedné a žalovanou jako úvěrovanou na straně druhé, vzal soud za prokázané, že uvedená právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované jednorázový bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce [částka], který se žalovaná zavázala pro případ, že by z její strany došlo k překročení doby splatnosti, vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové částce [částka]. Úroková sazba byla sjednána jako pevná, a to ve výši 36 % ročně. Úrok činil [částka] Celkem se tedy žalovaná uvedenou smlouvou zavázala k zaplacení částky ve výši [částka], se splatností do 30 dnů od odeslání finančních prostředků žalované. Předloženým potvrzením o provedené platbě žalobkyně v řízení prokázala, že dne [datum] byla poskytnuta na žalovanou ve smlouvě specifikovaný účet sjednaná částka úvěru ve výši [částka]. Žalovaná však neměla dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradit žádnou částku. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení vyplynula ze Smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] credit s.r.o. jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé. 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši blíže nespecifikovaného sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru v celkové částce [částka] dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěru jiného soudního rozhodnutí v obdobné věci. 7. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení jakéhosi poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši [částka], tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce [částka] činí více než 42 % samotné úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku (není zřejmé, jak byl určen a proč právě v dané výši) věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Navíc ani nebylo prokázáno (bylo to pouze žalobkyní v obecné rovině tvrzeno, avšak nijak nedoloženo), zda a příp. jakým způsobem si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, zahrnující i poplatek za sjednání úvěru, tak soud považuje za odporující dobrým mravům. Rovněž i roční sazba úroku 36 % přitom nikoliv nevýznamně převyšuje úrokové sazby bank v daném místě a čase. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že by bez ní věřitel peněžní prostředky žalované nepůjčil. 8. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši [částka], je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila. 9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné s