8 C 259/2022-65 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 25 315,35 s 8,5 % zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení a dále částku smluvní pokuty ve výši 2 100 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se žalovanou distančním způsobem uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut dne [datum] úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala k poslednímu dni jeho splatnosti uhradit spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky, když termín splatnosti byl sjednán ke dni [datum]. Celková částka, kterou byla žalovaná povinna žalobkyni uhradit, tak činila 25 315,35 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti a ani do data sepisu žaloby žádnou částku žalobkyni nezaplatila. Žalobkyni dále vznikl vůči žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty, sjednané pro případ prodlení žalované s vrácením úvěru ve výši 0,1 % denně z částky (jistiny), ohledně níž byla žalovaná jako dlužník v prodlení. Vzhledem ke splatnosti úvěru dne [datum] je smluvní pokuta žalobkyní účtována z dlužné částky 12 000 Kč od [datum] do data vyhotovení předžalobní upomínky, tj. ke dni [datum], a to v celkové výši 2 100 Kč. 2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Existenci platného smluvního závazkového právního vztahu mezi účastnicemi žalobkyně v řízení prokazovala předloženou smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřenou mezi žalobkyní jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem na straně druhé, a to elektronickou formou prostřednictvím komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně. Nedílnou součástí uvedené smlouvy byly předložené všeobecné obchodní podmínky, k dispozici před uzavřením smlouvy pak žalovaná měla předložený formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Na základě úvěrové smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout ve prospěch žalované neúčelový spotřebitelský úvěr v částce 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 180 dnů od jeho poskytnutí. Úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 0,9 % z vypůjčené částky denně, tj. ve výši 328,50 % ročně. Celkem se tak žalovaná úvěrovou smlouvou zavázala zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 315,35 Kč, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 289,36 Kč s tím, že poslední šestá splátka měla činit částku 3 868,55 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla stanovena ve výši 1732,08 %. Pro případ, že by se žalovaná dostala do prodlení se splněním jakékoli části dluhu dle uvedené smlouvy, byla sjednána její povinnost zaplatit žalobkyni mj. smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky (jistiny), ohledně níž je v prodlení. Žalobkyně v řízení dále prokázala, že na účet uvedený žalovanou byla dne [datum] poukázána sjednaná částka úvěru ve výši 12 000 Kč, jak vyplynulo z předloženého výpisu z běžného bankovního účtu žalobkyně a rovněž z předložené faktury žalobkyně [číslo] z téhož dne. 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných denních úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. 7. V tomto ohledu soud úrok ve výši 0,9 % denně (328,5 % ročně!) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Toto ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Žalovaná se jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni k zaplacení odměny za poskytnutí úvěru v celkové výši 13 315,35 Kč, tzn. v částce převyšující samotnou částku poskytnutého úvěru. Svou činností, kdy podstatou podnikání žalobkyně je ve svém důsledku obchod s chudobou, se tak žalobkyně prakticky podílí na již tak neúměrném a společensky škodlivém navyšování počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že by žalobkyně za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle smluvních subjektů je tedy nutné dle názoru zdejšího