8 C 176/2023-65 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 41 194,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovanou za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 41 194,08 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum], když žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. 2. Žalovaná při jednání ve věci samé, které se u zdejšího soudu konalo dne [datum], ponechala rozhodnutí o žalobním návrhu na úvaze soudu. Pro případ, že by jí soudem byla ukládána nějaká platební povinnost, požádala o její stanovení formou pravidelných měsíčních splátek v maximální výši 5 000 Kč, když ke svým osobním, příjmovým a majetkovým poměrům uvedla, že je vdovou, přičemž její pravidelný měsíční příjem tvoří pouze vdovský důchod ve výši 10 000 Kč a mzda za práci v nemocnici ve výši cca 24 000 Kč až 25 000 Kč měsíčně. Pravidelné měsíční výdaje žalované přitom činí částku cca 20 000 Kč, když za nájemné a úhradu služeb spojených s nájmem bytu žalovaná měsíčně hradí částku 14 000 Kč, dále pak hradí částky na telefon, internet, splácí i půjčky a hradí si spoření v menší částce. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru, datované [datum], vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované výše specifikovaný neúčelový bezhotovostní spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu 20 000 Kč, přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou ve výši 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně. Při této nominální úrokové sazbě za předpokladu poskytnutí úvěru v maximální výši 20 000 Kč činila výše sjednaného úroku částku 15 919,48 Kč, tzn. že celková žalovanou splatná částka by činila 35 919,48 Kč. Úvěr měl být poskytnut na dobu jednoho roku počínaje dnem prvního čerpání a měl být splácen v měsíčních splátkách. Nedílnou součástí smlouvy byly předložené Standardní podmínky úvěrové smlouvy vztahující se na klienty v České republice. Soudu pak byly k důkazu předloženy rovněž Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v návrhu na zahájení řízení netvrdila, jaké konkrétní úvěrové částky byly postupně její právní předchůdkyní z titulu předmětné smlouvy na účet žalované poukázány, když v této souvislosti byla původně soudu pouze předložena (bez odpovídajících relevantních skutkových tvrzení) jakási blíže nespecifikovaná sjetina obsahující nějaké finanční údaje, z níž ani nebylo zřejmé, jakého konkrétního úvěrového závazku by se měla týkat a dále dokument (faktura), ze kterého mělo vyplývat, že žalovaná měla ke dni splatnosti úvěru, tj. k datu [datum], dlužit celkovou částku ve výši 41 354,96 Kč. Teprve v dalším průběhu řízení pak žalobkyně k výzvě soudu dotvrdila a prokázala, že žalovaná po dobu trvání úvěru čerpala finanční prostředky v celkové výši 39 800 Kč a zaplatila celkovou částku ve výši 23 631,81 Kč, s tím, že žalobkyni byla postoupena pohledávka vůči žalované ve výši 41 194,08 Kč, sestávající z jistiny ve výši 19 979,69 Kč, z náhrady účelně vynaložených nákladů v celkové výši 750 Kč (3 x 250 Kč) a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 20 464,39 Kč. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s předloženou smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum] a předloženou předžalobní výzvou žalobkyně z téhož dne. 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. 7. V tomto ohledu soud úrok ve 146,949 % ročně (tj. ve výši cca 12,25 % měsíčně) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se pohybují ve výši okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně), což však úroková sazba v předmětné věci více než šestkrát převyšuje. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou