8 C 9/2023-56 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 4 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 423,08 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 198,20 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a dále částku smluvní pokuty ve výši 2 389,45 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 900 Kč, který měl být společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 737,85 Kč a se smluvním úrokem z úvěru ve výši 40 % ročně za dobu trvání úvěru splacen nejpozději dne [datum], když žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti částku, k jejíž úhradě se smlouvou zavázal, nezaplatil, a to ani zčásti. S účinností ke dni [datum] byla následně pohledávka za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy postoupena žalobkyni. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 900 Kč, z částky označené souhrnně jako kapitalizovaný úrok v celkové částce 6 198,20 Kč, sestávající ze součtu nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 737,85 Kč, smluvních úroků za poskytnutí úvěru ve výši 935,43 Kč a nákladů na vymožení pohledávky ve výši 524,92 Kč, z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky dlužné jistiny úvěru za období od počátku prodlení, tj. od [datum], do [datum] ve výši 423,08 Kč, z účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhaní spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč za jeden odeslaný obyčejný dopis a ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení, požadované celkovou částkou ve výši 2 389,45 Kč za období od [datum] do [datum]. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh rovněž ničeho neuhradil. 2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Z předložené smlouvy o úvěru č. C0023761213179192, uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem na straně druhé, vzal soud za prokázané, že uvedená právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému jednorázový bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce 4 900 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit dále poplatek za poskytnutí úvěru v celkové částce 4 737,85 Kč a úrok z úvěru ve výši 40 % ročně z poskytnuté částky jistiny za dobu trvání úvěru. Celkem se tak žalovaný uvedenou smlouvou zavázal k zaplacení částky ve výši 9 777,47 Kč, a to do dne [datum]. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 12 389,40 % Smlouva přitom byla uzavřena tzv. distančním způsobem, tzn. bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran, a to prostřednictvím webových stránek [webová adresa]. Soudu pak byl k důkazu dále předložen Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který měl žalovaný k dispozici před uzavřením samotné úvěrové smlouvy. V řízení pak byla prokázána i skutečnost, že žalovaný čerpal sjednanou částku úvěru ve výši 4 900 Kč. Žalovaný však neměl dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradit žádnou částku. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení byla prokázána Dílčí (realizační) smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne [datum] v souladu s předchozí Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé. Postoupení pohledávky žalobkyni bylo žalovanému oznámeno předloženým dopisem společnosti [právnická osoba] ze dne [datum], odeslaným dne [datum]. 6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši 4 737,85 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla jednostranně připravena předem s tím, že žalovaný samotný text smlouvy nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. 7. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal žalobkyni k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši 4 737,85 Kč, tzn. že pouhý tento poplatek (bez sjednaného úroku z úvěru) u poskytnutého úvěru v částce 4 900 Kč činí téměř 97 % výše samotné úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že„ pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok z úvěru měl činit dokonce jen cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, j