11 C 272/2019-78 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobce se svým návrhem z 11. 9. 2019, a to v souvislosti s dohodou o provedení práce, na základě které byl u žalované zaměstnán v období od 3. 9. 2016 do 19. 9. 2016, domáhal doplatku mzdy ve výši 19.000 Kč (nároku dle § 138 zákoníku práce). 2. Později rozšířil svůj návrh o nárok na zaplacení částku 585 EUR, a to na cestovních náhradách (§ 166 a násl. zákoníku práce) O rozšíření návrhu rozhodl podepsaný soud svým usnesením z 10. 6. 2020 č. j. [číslo jednací] s PM k 17. 7. 2020. 3. Žalovaná společnost odmítla návrh žalobce jako nedůvodný, když připustila, že žalovanému dluží na mzdě částku 5.356 Kč (právní zástupce žalované ve svém závěrečném návrhu nesprávně a v rozporu s tímto stanoviskem připustil uznání tohoto nároku žalobce jen co do částky 4.856 Kč, když žalobce platbu žalované v rozdílné výši 500 Kč zohlednil již ve svém návrhu na zahájení řízení). Uvedla však, že tento svůj dluh vůči žalobci započetla oproti své pohledávce na zaplacení částky 17.150 Kč z titulu náhrady škody. 4. Soud ve věci při prováděném dokazování a vydaném rozhodnutí důsledně vycházel z výsledků koncentračního jednání, ke kterému došlo dne 23. 10. 2020. Již v této souvislosti je nutno podtrhnout skutečnost, že žalobce k prokázání svých tvrzení nenabídl soudu žádné důkazy. Svou následnou neúčastí na jednání soudu dne 4. 5. 2021 a opožděním příchodem na závěrečné jednání soudu dne 11. 6. 2021 se tak zbavil svého zákonného práva na realizaci poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a) odst. 1 o.s.ř. 5. Dále podepsaný soud potvrzuje skutečnost, že s ohledem na platnou judikaturu, konkrétně rozsudek NS ČR sp. Zn. [spisová značka] z 21. 5. 2019 je toho názoru, že kompenzace žalované ohledně nároku na dlužnou mzdu žalobce není možná, což žalovaná vzala na vědomí a v případě svého nároku na náhradu škody ve výši 17.150 Kč s přísl. postupovala vzájemným návrhem vůči žalovanému (§ 97 odst. 1 o.s.ř.). 6. Soud ve věci provedl veškeré důkazy účastníky navržené, které jako relevantní vyplynuly z výsledků koncentračního jednání, respektive zde vymezených sporných a nesporných skutečností. 7. Soud tak vzal za prokázané, že žalobce pracoval u žalované společnosti na základě dohody o provedení práce v pozici řidiče, a to ve dnech 3. 9. 2016 – 19. 9. 2016, když k tomuto datu došlo k ukončení dohody o provedení práce dohodou účastníků uzavřenou k návrhu žalobce. Žalovaná v souvislosti s výkonem práce u žalobce zaplatila žalobci celkem částku 500 Kč (viz [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]). 8. Pokud jde o tvrzení žalobce o tom, že mu dosud nebyla vyplacena další dlužná mzda, respektive cestovní náklady, pak toto tvrzení žalobce neprokázal, naopak veškeré ve věci provedené listinné důkazy toto jeho tvrzení vyvracejí, v souladu s nimi, a to ve vztahu k uznání škody kterou měl žalobce žalované způsobit ve výši 17.150 Kč, je i výpověď svědka [jméno] [příjmení], který uvedl, že pokud si s odstupem času vzpomíná mělo v souvislosti s výkonem práce žalované dojít k poškození vozidla žalobce o čemž byl sepsán předávací protokol v souvislosti s ukončením pracovní činnosti žalobce pro žalovanou, a to právě za účasti svědka jako nezúčastněné osoby. Svědek označil uznání závazku žalobce z 19. 9. 2016 ([anonymizována tři slova]) jako listinu, kterou žalobce v jeho přítomnosti podepsal bez jakéhokoliv nátlaku na osobu žalobce (uvedenou skutečnost ostatně potvrdil do protokolu o jednání dne 19. 5. 2020 sám žalobce). 9. Ze všech ostatních ve věci provedených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalovaná zaplatila žalobci veškeré mzdové nároky (vyjma neoprávněně provedené kompenzace), a to včetně cestovních náhrad v rozsahu odpovídajícím faktickému výkonu práce žalobce pro žalovanou. Těmto závěrem soudu odpovídají jak výplatní lístek žalobce za měsíc září 2016 ([anonymizována tři slova]), tak cestovní příkazy z 9. 9. 2016 a 19. 9. 2016 opatřené podpisem samotného žalobce ([anonymizována tři slova]), když tyto byly vyplaceny v souladu s vnitropodnikovou směrnicí o cestovních náhradách žalované společnosti č. VS [číslo] z 1. 1. 2016 ([anonymizována dvě slova] [role v řízení]). O tom, že žalovaná společnost splnila veškeré své závazky vůči žalobci, svědčí i protokol o kontrole z 9. 10. 2017 [číslo jednací] provedené u žalované společnosti inspektorem Oblastního inspektorátu práce pro [příjmení] a Karlovarský kraj ([anonymizována tři slova]), respektive informace o výsledku této kontroly z 12. 10. 2017 přímo ve vztahu k žalobci ([číslo listu] [anonymizováno]). 10. Jak už shora uvedeno má soud v souladu s uznávacím prohlášením z 19. 9. 2016 ([anonymizována tři slova]) za prokázané, že žalobce způsobil žalované společnosti škodu ve výši 17.150 Kč, a to na svěřeném vozidle, když při uzavření dohody o povedení práce dne 3. 9. 2016 žalobce podepsal i převzetí svěřených předmětů a dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů (předávací protokoly pod číslem [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno]), jak ostatně plyne i z výsledků kontroly inspektorátu práce a z potvrzení o předání svěřených předmětů a dohody o hmotné odpovědnosti ([anonymizováno] [číslo] [anonymizováno]). 11. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, pak dospěl k závěru, který vyjádřil ve výrokové části tohoto rozsudku I., II., IV. S ohledem na shora uvedené tedy přiznal žalobci nárok na zaplacení dlužné mzdy, respektive odměny z dohody o provedení práce ve výši 5.356 Kč, a to s odkazem na § 138 zákoníku práce, neboť uvedená částka nebyla žalobci žalovanou společností vyplacena, ať se tak mělo stát, neboť kompenzace provedená žalovanou v očích soudu neobstojí. Ve zbývající části návrh žalobce zamítl jako nedůvodný, neboť z důvodu popsaných v odstavci 9. tohoto rozsudku nebylo prokázáno, že by žalobci vznikl nárok na další odměnu z dohody o provedení práce, respektive, že veškeré jeho cestovní náhrady v rozsahu odpovídajícím faktickému výkonu činnosti žalobce pro žalovanou byly žalobci vyplaceny. Naopak soud v plném rozsahu vyhověl vzájemnému nároku žalované na zaplacení vzniklé škody žalobcem, neboť i tento byl z důvodů popsaných v odstavci 10. žalovanou řádně prokázán, přičemž soud tomuto vzájemnému návrhu vyhověl v plné výši s odkazem na ustanovení § 259 zákoníku práce. Zároveň přiznal žalované nárok na zákonné příslušenství z této dlužné částky, jehož počátek vázal na den 25. 9. 2016 v souvislosti s uznáním závazku žalobcem ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. 12. Pokud jde o nákladový výrok pod bodem III. tohoto rozsudku (týkající se řízení o návrhu žalobce) soud o těchto nákladech rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., a to při zohlednění úspěchu žalobce ve výši 15% z jím žalované částky, úspěchu žalované v rozsahu 85%, což znamená, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 70%. Soud přiznal žalované ve smyslu § 7 položka 5 vyhlášky č. 177/96 Sb. v této souvislosti 2 úkony právní pomoci po 1.860 Kč a 2 režijní paušály po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání soudu 19. 5. 2020), celkem tedy částku 4.320 Kč, a to za dobu, kdy předmětem sporu byla částka 19.000 Kč. Soud dále přiznal žalované rovněž dle § 7 položka 5 vyhlášky č. 177/96 Sb. náhradu nákladů řízení za 6 úkonů právní pomoci po 2.500 Kč a 6 režijních paušálů po 300 Kč (účast na jednání soudu 10. 7. 2020, 28. 8. 2020, 23. 10. 2020, 4. 5. 2021, 11. 6. 2021 a sepis podání z 25. 8. 2020), dále za 1 poloviční úkon právní pomoci ve výši 1.250 Kč a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč ve smyslu § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/96 Sb., a to za účast na jednání soudu dne 12. 1. 2021, které bylo odročeno, neboť se nedostavil předvolaný svědek, celkem tedy částka 18.350 Kč, tj. celkem částka 22.670 Kč včetně 21% DPH ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 4.760,70 Kč, úhrnném tedy částka 27.430,70 Kč, z čehož 70% činí částku 19.201,50 Kč žalované přiznanou. 13. Pokud jde o nákladový výrok pod bodem V. tohoto rozsudku (týkající se řízení o vzájemném návrhu žalované) soud o těchto nákladech rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. vztažmo k § 142a o.s.ř., a to vzhledem k předžalobní výzvě založené pod přílohou 9 spisu. Soud zde přiznal dle § 7 položky 5 vyhlášky 177/96 Sb. žalované náklady právního zastoupení za 5 úkonů právní pomoci po 1.820 Kč a 5 režijních paušálů po 300 Kč (sepis podání z 25. 8. 2020 a účast u jednání soudu 28. 8. 2020, 23. 10. 2020, 4. 5. 2021 a 11. 6. 2021) dále 1 poloviční úkon právní pomoci ve výši 910 Kč a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč za odročené jednání dne 12. 1. 2021 (viz shora), celkem tedy částku 11.810 Kč a 21% DPH ve výši 2.480 Kč, úhrnem částku 14.290 Kč k níž dále připočetl 1.000 Kč na zaplaceném soudním poplatku ze vzájemného návrhu.