13 C 237/2022-40 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou z 16.6.2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 108.195,96 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 13.11.2020 mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným s tím, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci jednal dle § 101 odst. 3 v nepřítomnosti žalovaného, rozhodl na základě provedených listinných důkazů. 3. Ze smlouvy [číslo] soud zjistil, že dne 13.11.2020 byla mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 50.000 Kč a žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit ve formě 12 měsíčních splátek po 7.202 Kč, a to včetně poplatku ve výši 36.424 Kč (kapitalizované úroky ve výši 26.214 Kč při úrokové sazbě 86 % ročně, poplatek za administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8.710 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1.500 Kč), RPSN byla vyjádřena sazbou 139,14 %. Ze smluvních podmínek (které byly součástí smlouvy) soud zjistil, že účastníci sjednali v bodě 6 smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatky za upomínky (300 Kč) a vymáhání (1.000 Kč). 4. Z nesporných tvrzení soud zjistil, že žalovaný splátky řádně nehradil, zaplatil 2.473,32 Kč. 5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr z 13.11.2020 soud zjistil, že žalobkyně zkoumala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Dle zjištěných údajů žalovaný byl nájemcem, žil v domácnosti s manželkou. Žalovaný byl OSVČ a předložil v této souvislosti přiznání k dani z příjmů za rok 2019, měsíční čistý příjem domácnosti činil 38.550 Kč, výdaje 9.000 Kč měsíčně. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně převedl pohledávku za žalovaným na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. 7. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 (dokladu o odeslání dopisu poštou) soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 5. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu před podáním žaloby. 8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, soud na ně odkazuje, jakožto na souhrnný skutkový závěr. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 13. V souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, na základě skutkového stavu, jak uvedeno shora, shledal soud žalobou uplatněné nároky důvodným z části, jak uvedeno ve výroku I.,II. rozhodnutí, a to z následujících důvodů: 14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky ve výši 50.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně smluvního úroku a poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil a uhradil právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 2.473,32 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni platně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1, odst. 2 z.č. 257/2016 Sb., základní informace o poměrech žalovaného (ovlivňujících pravděpodobnost vrácení úvěru, tj. příjmy a výdaje) byly náležitě zjištěny a ověřeny. 15. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o smluvním úroku a poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 16. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 17. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyšovat částku poskytnutou. Za stavu, kdy RPSN činí více než 139 %, celkové náklady úvěru 72,8 % poskytnuté jistiny při roční splatnosti, byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně, poplatky za upomínky ve výši 300 Kč a poplatky za vymáhání ve výši 1.000 Kč, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy, vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti, kdy není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, je třeba smlouvu vyhodnotit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku. 18. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 občanského zákoníku. Žalovanému se dostalo plnění ve výši 50.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, na kterou zaplatil částku 2.473,32 Kč, a je proto povinen žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, plnit zůstatek nevrácené jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1968 občanského zákoníku, jak uvedeno ve výroku I. rozhodnutí. Vzhledem k závěru ohledně neplatnosti smlouvy, žalobkyně (právní předchůdce) mohla plnění za