13 C 325/2022-64 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobkyně se žalobou ze dne 26. 11. 2020 domáhala zaplacení částky 19.500 Kč s příslušenstvím, skutkově uváděje, jak uvedeno v žalobě. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115 a) o. s. ř. ve věci nebylo nařízeno jednání, rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 25. 11. 2022. Ze smlouvy o půjčce [číslo] z 21.12.2017 uzavřené mezi [právnická osoba] Credit International a žalovaným, smluvních podmínek smlouvy o půjčce, soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu byl závazek věřitele poskytnout žalovanému půjčku (spotřebitelský úvěr) ve výši 12.000 Kč a závazek žalovaného tuto půjčku včetně souhrnného poplatku ve výši 9.900 Kč sestávajícího z úroku, poplatku za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek vrátit v 60 týdenních splátkách po 365 Kč, za podmínek uvedených ve smlouvě. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 11. 2019, přílohy [číslo] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 11. 2019 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému. Z nesporného tvrzení účastníků soud zjistil, že žalovaný na splátkách uhradil celkem částku 2400 Kč. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvu o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V souladu s citovanými zákonnými ustanoveními na základě skutkového stavu, jak uvedeno shora, shledal soud žalobou uplatněné nároky důvodnými z části, jak uvedeno ve výroku I. – II. tohoto rozhodnutí, a to z následujících důvodů: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě kterých právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr včetně souhrnného poplatku splácet týdenními splátkami. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil na splátkách 2.400 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na niž byla pohledávka za žalovaným v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu, jednotlivá ujednání, musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11) uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, účastníci sjednali (kromě dalšího) souhrnný poplatek ve výši cca 70 % jistiny dluhu, RPSN výrazně převyšuje obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů, týdenní splácení dluhu a v rámci poplatku vysokou platba za hotovostní splátky cca 40 % z poskytnuté jistiny. Soud proto v daném případě dospěl k závěru, že smlouvy jsou jako celek neplatné dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. Smlouva byla posouzeny jako neplatná, žalovanému se dostalo plnění v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění vrátit, po odečtení již uhrazených částek, které byl věřitel oprávněn zúčtovat toliko na jistinu, nikoliv na nároky další (souhrnný poplatek). Žalovanému podle § 2993 věta první občanského zákoníku uložena povinnost k plnění, včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jak uvedeno ve výroku I. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, jak uvedeno ve výroku II. - II. rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.