17 C 199/2021-20 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 15.000 Kč (s úrokem ve výši 36 % p.a. a úrokem z prodlení) s tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli dne 24. 6. 2019 smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 15.000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti (včetně ujednaného úroku) nevrátila. Žalobkyně tvrdila (na základě výzvy soudu), že zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že ověřovala maximální počet závazků, zahájení exekuce, záznamy v insolvenčním rejstříku, zjišťovala příjmy a výdaje žalované při žádosti o poskytnutí zápůjčky a lustrovala žalovanou v ISIR (žalobkyně všech uvedené zkoumání ničím nedoložila). Žalobkyně zdůraznila, že měla zjišťoval přiměřené informace o pravděpodobnosti vrácení dluhu žalovanou. Pokud žalovaná nebyla úvěruschopná, neuvedla pravdivé skutečnosti při kontraktačním procesu. Smlouvou o postoupení dluhu (bez data) se seznamem pohledávek ke dni 31. 12. 2019 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na DeltaWise OÜ, soukromou společnost s omezeným ručením (založenou podle právního řádu Estonska, zapsanou v rejstříku vedeném soudem pro okres Tartu pod [číslo]). Dále byla pohledávka postoupena smlouvou z 5. 3. 2020 z uvedené osoby na žalobkyni. 2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) a rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel prostřednictvím prostředků komunikace na dálku se žalovanou (jako spotřebitelem) dne 24. 6. 2019 smlouvu o úvěru, podle které měla žalované být poskytnuta částka 15.000 Kč. Uvedenou částku měla žalovaná vrátit ve třech splátkách ve výši 7.867,22 Kč, splatných 24. 7. 2019, 24. 8. 2019 a 24. 9. 2019. Úrok byl sjednán ve výši 319,20 % (činil za sjednanou dobu úvěru 8.601,66 Kč (RPSN 1588,74 %). Smluvní úrok trval po celou dobu trvání vztahu ze smlouvy až do úhrady dluhu. Smlouva předpokládala možnost uzavření dodatku smlouvy o prodloužení doby trvání úvěru (za poplatek podle sazebníku poskytovatele). Účastníci smlouvy ve smlouvě sjednali sankce za porušení smlouvy (smluvní pokutu ve vši 0,1 % denně, zesplatnění pro případ prodlení se splácením, úhradu poplatků za výzvy, uzavření dohody o splácení a vymáhání od 200 Kč do 2.300 Kč). 5. Žalobkyně nepředložila žádné listiny ke svým tvrzením o zkoumání úvěruschopnosti. Soud vyšel ze tvrzení žalobkyně s tím, že podstatné bylo, že žalobkyně neověřovala informace od žalované o jejích poměrech. 6. Z potvrzení o provedené platbě z 20. 2. 2020 soud zjisti, že žalobkyně provedla ve prospěch žalované (na účet uvedené ve smlouvě) dne 24. 6. 2020 platbu ve výši 15.000 Kč. 7. Z dopisu z 18. 2. 2020 soud zjistil, že původní věřitel žalované e-mailem oznámil postoupení pohledávky na DeltaWise OÜ smlouvou z 2. 1. 2020. Z dopisů ze dne 2. 9. 2021 soud zjistil, že žalobkyně oznámila poštou (odesláno dle podacího lístku 3. 9. 2021) žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzvala žalovanou k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby. 8. Ze smluv o postoupení pohledávek (uvedených výše) vyplývalo (v kontextu dopisů uvedených v tomto odstavci) postoupení předmětné pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. 9. Soud převzal za svůj skutkový závěr dílčí skutková zjištění uvedená výše. 10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne ne jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru. Žalovaná své smluvní povinnosti nesplnila. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. 14. Nejprve se soud zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalované. Podle tvrzení žalobkyně byly od žalované vyžadovány informace (i když žalobkyně uvedená tvrzení nijak neprokazovala), právní předchůdce žalobkyně dále činil kroky k ověření úvěrové angažovanosti, nijak však (podle tvrzení žalobkyně) neověřoval údaje o poměrech žalované (ostatně uvedené údaje nebyly ani žalobkyní prezentovány). Takový postup však není podle názoru soudu v souladu s § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., protože tím není ověřena pravděpodobnost splácení úvěru žalovanou. Již z tohoto důvodu je smlouva neplatná (shodně rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, ve věci zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba]) 15. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 16. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 588 věta první občanského zákoníku). 17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 18. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o zápůjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, k