19 C 191/2022-24 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 6. 2021 [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 23. 7. 2021. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku 2.640 Kč, dalších poplatků za sjednané služby 110 Kč a 165 Kč. Žalovaný podle žalobkyně ničeho neuhradil. Dopisem ze dne 25. 8. 2022 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zažalované částky. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a o.s.ř. 4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 23. 6. 2021 [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 23. 7. 2021. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.640 Kč a poplatků ve výši 165 Kč a 110 Kč. B) Předžalobní upomínkou ze dne 25. 8. 2022 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 25. 8. 2022, jak prokazuje podací lístek od této upomínky. C) Žalovaný neuhradil žádnou částku. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 11.000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalovaný ničeho neuhradil. 7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 9. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. 10. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak,