11 C 104/2023-26 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 17 819 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 30. 3. 2022 Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 12 600 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr do 29. 4. 2022. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru a poplatku za sjednanou službu„ Presto“. Dopisem ze dne 30. 11. 2022 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě zažalované částky. 2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, po celou dobru řízení zůstala pasivní, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 30. 3. 2022 [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 600 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr do 29. 4. 2022. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 410 Kč a poplatku za sjednanou službu„ Presto“ ve výši dle Sazebníku RPSN činila dle smlouvy při čerpání celého úvěrového limitu 1 743,26 %. B) Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba], bylo žalované přiděleno evidenční číslo případu [číslo] a dne 30. 3. 2022 byl proveden výpočet její úvěruschopnosti. K její osobě bylo zaevidováno, že výše pravidelných měsíčních výdajů žalované na půjčky činí 2 500 Kč, na bydlení 7 000 Kč. Ostatní zbytné a nezbytné výdaje žalované činí celkem 5 000 Kč. Výše ověřeného čistého příjmu činí 20 884 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uváděná spotřebitelem činí 24 000 Kč. Výpočtem došla žalobkyně k závěru, že rezerva pro výdaje činí 500 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 10 360 Kč, disponibilní příjem 7 800 Kč, posouzení úvěruschopnosti vyhodnotila jako úspěšné. C) Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalobkyně eviduje transakce spočívající v tom, že žalované byla na účet č. [bankovní účet] (uvedený jako č. účtu žalované ve smlouvě o úvěru) poukázána postupně částka v celkové výši 12 600 Kč pod [variabilní symbol]. D) Předžalobní upomínkou ze dne 30. 11. 2022 spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Z dalších listin soud nezjistil pro věc relevantní skutečnosti. F) Z tvrzení žalobkyně (uvedeného v žalobě i v písemném podání ze dne 7. 8. 2023) vyplynulo, že žalovaná z titulu předmětné smlouvy o úvěru neuhradila ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: 6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 8. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 13. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 14. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 15. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 12 600 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, neuhradila ničeho. 16. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 18. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního prá