11 C 109/2023-14 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 16 814 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 4. 1. 2022. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 3. 2. 2022 (po odkladu splatnosti do 17. 2. 2022). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 510 Kč, dalších poplatků za sjednané služby 110 Kč, 165 Kč a 29 Kč. Žalovaný podle žalobkyně ničeho neuhradil. Dopisem ze dne 30. 11. 2022 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zažalované částky. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 4. 1. 2022 [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 3. 2. 2022. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 510 Kč a dalších poplatků za zvolené služby dle Sazebníku. B) Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba], bylo žalovanému přiděleno evidenční číslo případu [číslo] a dne 4. 1. 2022 byl proveden výpočet jeho úvěruschopnosti. K jeho osobě bylo zaevidováno, že výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného na půjčky činí 6 000 Kč, na bydlení 3 000 Kč. Ostatní zbytné výdaje žalovaného činí 2 000 Kč. Výše ověřeného čistého příjmu činí 21 866 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uváděná spotřebitelem činí 19 000 Kč. Výpočtem došla žalobkyně k závěru, že rezerva pro výdaje činí 500 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 4 955 Kč, disponibilní příjem 11 000 Kč, posouzení úvěruschopnosti vyhodnotila jako úspěšné. C) Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalobkyně eviduje transakci spočívající v tom, že dne 4. 1. 2022 byla na účet č. [bankovní účet] (uvedený jako č. účtu žalovaného ve smlouvě o úvěru) poukázána částka 13 000 Kč pod [variabilní symbol]. D) Předžalobní upomínkou ze dne 30. 11. 2022 spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Z dalších listin soud nezjistil pro věc relevantní skutečnosti. F) Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný neuhradil ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: 6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 8. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 75 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZOSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 13. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 16. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 17. Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 18. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 19. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil. 20. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 21. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 22. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se m