15 C 252/2023-15 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 23.203 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se žalovaným uzavřela dne 20. 2. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen: 1. úvěr), na jejímž základě mu poskytla částku 13.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit ve 24 měsíčních splátkách po 1.359 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 16.504 Kč, dále dne 5. 8. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen: 2. úvěr), na jejímž základě mu poskytla částku 17.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 18 měsíčních splátkách po 1.815 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 15.656 Kč. Žalovaný zapplatil na 1. úvěr částku 6.797 Kč, na 2. úvěr ničeho. Na předžalobní výzvu ze dne 9. 3. 2023 žalovaný nereagoval. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila své pohledávky za žalovaným na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání dle ust. § 115a o.s.ř. 4. Z 1. smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 2. 2020 soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr mu poskytla částku 13.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit ve 24 měsíčních splátkách po 1.359 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 16.504 Kč splatných ke konci měsíce, za který je splátka placena, počínaje 5. kalendářním dnem od uzavření smlouvy o úvěru. 5. Z 2. smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 8. 2020 soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr 17.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 18 měsíčních splátkách po 1.815 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 15.656 Kč splatných ke konci měsíce, za který je splátka placena, počínaje 5. kalendářním dnem od uzavření smlouvy o úvěru. 6. Z výzvy k plnění ze dne 9. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ze 2 smluv o zápůjčkách. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svojí pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci, přičemž z tvrzení žalobkyně v její neprospěch má soud dále za zjištěné, že žalovaný zaplatil na 1. úvěr částku 6.797 Kč. 9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: 10. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 12. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 13.000 Kč a ve výši 17.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto úvěry splácet dle podmínek sjednaných v jednotlivých smlouvách o úvěru. Žalovaný na dluh uhradil pouze částku 6.797 Kč na 1. úvěr. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávky v souladu s § 524 a násl. o. z. 1964. 17. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a a násl. o. z. 1964) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 18. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a násl. o. z. 1964, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 56 o. z. 1964. Oproti příloze směrnice ustanovení § 56 o. z. 1964 mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 56 o. z. 1964, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 19. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o zápůjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 20. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvách o úvěru. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o souhrnném poplatku ve výši 16.504 Kč představuje 127 % úvěrové jistiny, ujednání o souhrnném poplatku ve výši 15.656 Kč představuje 92 % úvěrové jistiny (RPSN u 1.úvěru činní 150,47 %, u druhého pak 151,97%), je pro rozpor s dobrými mravy neplatné a pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vede soud pro nevyváženost vzájemných práv a povinností k závěru, že smlouvy jsou jako celek neplatné. 21. Podle neplatných smluv jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej §§ 451 a 457 o. z. 1964. Jelikož žalovaný uhradil na 1. úvěr částku 6.797 Kč, na 2. úvěr pak ničeho, uložil jmu soud zaplatit částku 6.203 Kč ([číslo] [číslo] [číslo]) a částku 17.000 Kč. Protože smlouva je neplatná, stala se povinnost žalovaného vrátit poskytnuté plnění až na základě výzvy žalobkyně ze dne 9. 3. 2023, tj. nejpozději do 24. 3. 2023. Soud proto zamítl požadavek žalobkyně na přiznání úhrady úroků z prodlení z přiznan