12 C 249/2024-39 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 104 867,15 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 8. 2021, [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], poskytnul žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 80 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 48měsíčních splátek po 5 226 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 73,94 % ročně. Žalovaný uhradil celkem částku 10 452 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 na žalobkyni.2. Žalovaný proti žalobě nic věcného nenamítal, k jednání soudu dne 28. 11. 2024 se bez předchozí řádné omluvy nedostavil, proto soud rozhodl věc dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 5. 2023, [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 48měsíčních splátek po 5 226 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 73,94 % ročně. RPSN dle smlouvy činila 104,94 %. Pro případ prodlení se splácením úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s každou splátkou, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné„ nové jistiny“.4. Ze společného prohlášení právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně soud zjistil, že uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023, na základě, které právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.5. Z oznámení ze dne 16. 4. 2024 soud zjistil, že bylo žalovanému oznámeno postoupení jeho dluhu na žalobkyni.6. Z listiny nazvané hodnocení klienta ze dne 11. 5. 2023 soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční příjem 54 000 Kč, výdaj na bydlení 8 046 Kč, ostatní náklady na živobytí 4 860 Kč.7. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc 1/2023 soud zjistil příjem částky 2 114,59 EUR od zaměstnavatele [anonymizováno], počáteční zůstatek na účtu 2,37 EUR, konečný zůstatek na účtu 66,96 EUR.8. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc 2/2023 soud zjistil příjem částky 2 275,79 EUR od zaměstnavatele [anonymizováno], počáteční zůstatek na účtu 66,96 EUR, konečný zůstatek na účtu 19,75 EUR.9. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc 3/2023 soud zjistil příjem částky 2 164,83 EUR od zaměstnavatele [anonymizováno], počáteční zůstatek na účtu 19,75 EUR, konečný zůstatek na účtu 264,83 EUR.10. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc 4/2023 soud zjistil příjem částky 2 793,11 EUR od zaměstnavatele [anonymizováno], počáteční zůstatek na účtu 264,83 EUR, konečný zůstatek na účtu 47,61 EUR.11. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.12. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění si vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.13. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Právní předchůdce žalobkyně měl informaci o příjmu žalovaného ve výši cca 40 594 Kč měsíčně, což vyplývá z výpisů z účtu žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně dále vycházel z výdajů žalovaného ve výši 8 046 Kč měsíčně na náklady bydlení a z výdajů ve výši 4 860 Kč na ostatní náklady na živobytí ve výši životního minima, aniž by si nechal náklady na bydlení doložit a nezabýval se skutečnými náklady na živobytí. Nelze přehlédnout, že z výpisů z účtu žalovaného za 4 měsíce neměl žalovaný v období 3 měsíců ani na splátku poskytnutého úvěru. Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.15. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.16. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru