10 C 295/2025-15 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 200 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností o vypořádání bezdůvodného obohacení na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 5. 2023 (Smlouva 1) a částky 12 484 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností o vypořádání bezdůvodného obohacení na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 9. 2022 (Smlouva 2), na základě kterých právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, ) poskytnul žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 32 000 Kč (Smlouva 1) a 70 000 Kč (Smlouva 2). Žalovaný uhradil dle Smlouvy 1 celkem částku 6 800 Kč, úvěr byl splatný do 28. 2. 2025 a dle Smlouvy 2 celkem částku 57 516 Kč, přičemž úvěr byl splatný dne 14. 9. 2024. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 na žalobkyni.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. K důkazu provedl soud pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 5. 2023 (Smlouva 1) má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 32 000 Kč, žalovaný uhradil 6 800 Kč, úvěr byl splatný nejpozději ke dni 28. 2. 2025.5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 9. 2022 (Smlouva 2) má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, žalovaný uhradil 57 516 Kč, úvěr byl splatný nejpozději ke dni 14. 9. 2024.6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.7. Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny celkem dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.12. Obsah smluv musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).13. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).14. Soud ve shodě se žalobkyní dospěl k závěru, že smlouvy jako celek neobstojí pod úhlem hodnocení smluv jako zjevně nespravedlivých (kterým se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz).15. Podle neplatných smluv jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaný uhradil shora uvedené částky na smlouvy, ale byly mu poskytnuty částky vyšší, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatných smluv a soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Původně sjednanou splatnost lze pokládat za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 788 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 884 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 37 684 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 376 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.